Fotbal v Guatemale

Středeční odpoledne je v malém městečku na pobřeží Karibiku vyhrazeno fotbalu. Předchozí den si dal někdo velmi záležet, aby každý druhý sloup v Livingstonu měl na sobě plakátek sdělující, že ve tři hodiny odpoledne se dostaví soupeř z Dartmouthu a kdo to bude chtít na vlastní oči sledovat, ať si připraví dvacet quetzalů, v přepočtu necelých šedesát korun. Část vstupného možná půjde na pokrytí cestovného hostí – dostat se sem totiž dá jen lodí.

Přestože se fotbal hraje na celém světě, v každé zemi mají utkání jistá specifika a proto bezesporu patří k autentickým kulturním zážitkům. Člověk pak nemůže nebýt zvědavý na takový guatemalský „okresní přebor„. Chvíli po třetí hodině stojíme před branami motorkami obklopeného místního sportoviště, jehož plot je po celé délce pečlivě překryt černými plastovými pytli, aby si škudlilové nechali zajít chuť. Ochranka nás láká dovnitř, ale zároveň kroutí hlavou na otázku dostupnosti piva či možnost vlastní donášky – prý v tak maximálně v obchůdku naproti.

V areálu je kromě fotbalového hřiště, obehnaného vypískovaným atletickým oválem, ještě plechová basketbalová hala, záchody se sprchami jak pro hráče, tak fanoušky, a jeden stánek s občerstvením, nabízející chipsy a sladké nápoje. Těsně před úvodním hvizdem usedáme mezi několik desítek místních na jedinou čtyřschodovou tribunu, která je schopna pojmout nespecifikovaný počet diváků. Letmý pohled na hřiště prozrazující, že jsme se ocitli na zápase dorostenců, je o přestávce lehce korigován pořadatelem: jedná se o zápas hráčů do 23 let, takové místní juniorky.

Ve žlutočerných dresech domácích je většinové zastoupení etnických Garifunů, jejichž předkové byli jako otroci přivezeni do střední Ameriky na konci osmnáctého století z blízkých karibských ostrovů Svatého Vincence, kde během předchozích sto let vznikla nová komunita míšenců místních obyvatel a zotročených Afričanů, jimž se podařilo uprchnout ze ztroskotané lodi. Nedá se jim upřít nadšení a bojovnost, ale proti nim stojí v zelenobílých úborech borci z vnitrozemí: dle projevu hry mužstvo ze špice tabulky.

Sudí ukončuje za bezbrankového stavu první půli. Kromě několika náznaků šancí příliš vzrušení nenabídla a místní fanynky byly rády, že konečně mohly začít s prodejem doma napečených buchet. My pauzy využíváme na návštěvu minimarketu, kde se osvěžujeme plechovkami piva značky ICE.

Na druhých pětačtyřicet minut se přesouváme blíže k tušenému kotli domácích, kteří kromě propašování jedné lahve s alkoholem a krátkého přerušení zápasu nadávkami pomeznímu od svých soukmenovců, jež ušetřili na vstupném přelezením plotu po stromě, příliš rozruchu nezpůsobili. O atmosféru se však postará hned vedle sedící hostující divák, který zápas vzrušeně komentuje pro fanoušky na internetu. Když mu nechtěně vlezeme do záběru, bez mrknutí oka nás zapojí do přímého přenosu otázkou, odkud jsme, a dalších pár minut se o přítomnost zahraniční návštěvy dělí se všemi v okolí.

Že každé mužstvo, alespoň na nižší úrovni, potřebuje svého Pavla Horvátha, se ukáže ke konci zápasu, kdy hosté drží po „takové šmudle“ těsné jednobrankové vedení, a jejich oplácánek několikrát zkušeně upadne nebo dokonce ohrozí branku. I díky němu se juniorka Dartmouthu z východní Guatemaly vrací loďmo domů se třemi body, nebo jakýkoliv ekvivalent tohoto systému zde funguje.