Ztraceni v džungli

Pár chvil po západu slunce se potemnělá obloha náhle rozzáří jasnou pavučinou blesků na purpurovém pozadí zvýrazňující obrys nedaleké sopky. Přestože je takřka půl sedmé a kromě občasného burácení hromu nás zde ve více než třech kilometrech nad mořem obklopuje nepropustný les halící se do stále větší tmy, blýská se nám konečně na lepší časy.

Přitom před třemi hodinami šlo vše ještě podle plánu a po víceméně dobře prošlapané stezce jsme sestupovali z vulkánu Tolimán k jezeru Atitlán. Otevřené prostranství, ze kterého vedlo hned několik cest však připravilo našemu bezstarostnému odpoledni pořádnou výzvu. Po několika minutách zkoušení různých směrů jsme našli stezku směřující k cestě, po níž jsme na sopku dříve tohoto dne vystoupali, jejíž kvalita se ale rapidně snižovala, čím dále jsme po ní postupovali.

Po překonání několika plotů s ostnatým drátem jsme kousek od hromady nedávno pokácených stromů nad hlubokým údolím museli uznat, že tudy cesta nevede, i když to k naší vytoužené stezce bylo, co by dobrý atlet za příznivého větru kamenem dohodil. Aby toho nebylo málo, již pár minut přítomný deštík zhoustnul a o chvíli později jsme se kryti jednou pláštěnkou napůl schovávali před silným krupobitím. Půldruhé hodiny do západu slunce a my stále pod vrcholem 3158 metrů vysokého vulkánu…

Ani dnes se nám nepodařilo vypravit se z ubytování dříve, než slunce stálo vysoko na obloze, a teprve s úderem desáté začali mezi kukuřičnými poli stoupat do kopců nad městečkem Santiago Atitlán. Zkazky o přepadávání turistů místními obyvateli s mačetami nás ozbrojily ostražitostí, ale všichni, které jsme během prvních pár kilometrů potkali, byli usměvaví a nevypadali ani trochu nebezpečně – i když se svými nástroji oháněli při sklizni a úpravě políček zručně.

S několika málo přestávkami jsme během necelých čtyř hodin vystoupali na rozcestí pod sopkou Tolimán a, protože slunce už dávno opustilo svůj dnešní nejvyšší bod na obloze, namísto spěchání na dalších pár hodin vzdálený nejvyšší vrchol v okolí – vulkán Atitlán s nadmořskou výškou 3550 m.n.m. – jsme se rozhodli v poklidu navštívit jeho bližšího bratra. Na vrcholu se nám naskytl pohled do několik set metrů širokého kráteru, nyní již dávno zarostlého nízkou žlutavou vegetací.

Cestou tropickým lesem zářícím myriádami odstínů zelené jsme se několikrát zastavili, abychom v korunách stromů nad našimi hlavami pozorovali černého přerostlému kuřeti podobného ptáka nebo nedaleko malého tábořiště koukali na záda v houští mizícího pásovce, neboli „toho z Doby ledové“, jak ho nazvala Míša. Od té doby se však přívětivá džungle změnila v zelené peklo a namísto obdivování fauny a flóry začínáme přemýšlet, jak zde strávíme noc.

Liják se však postupně uklidní a my můžeme vyrazit nazpět. Ještě dvakrát marně zkoušíme další odbočky končící u plotu s ostnatým drátem, nebo postupně mizící ve vysokém porostu – s blížícím se soumrakem už nechceme riskovat, a tak se vracíme ke kráteru již dávno vyhaslé sopky. Při světle telefonů začínáme jako dvě promoklé bludičky tříhodinový sestup do vesničky Santiago Atitlán, kde jsme začali naše dnešní dobrodružství.

A když se hodinu před cílem můj mobil přepočítá a se 40 % baterie se rozhodne vypnout, už procházíme známými kukuřičnými poli osvětlenými měsícem téměř v úplňku. S batohem plným klasů se žlutými i černými zrny ještě chvíli bloudíme ulicemi, po nalezení našeho ubytování uklidňujeme paní domácí, která už se po nás sháněla, dáme sušit naše promočené oblečení a jdeme na kutě – ráno se stěhujeme na nové místo, kde nás čekají další výzvy!