Výstup na Kilimandžáro

Na nejvyšší horu Afriky jsme se vyškrábali během naší loňské čtyřtýdenní návštěvy černého kontinentu. Přistáli jsme v hlavním keňském městě Nairobi, navštívili příměstské safari (pokud vám ve sbírce chybí fotka žirafy s mrakodrapy v pozadí, určitě stojí za to), a pak se minibusem přes pozemní hraniční přechod přesunuli do Tanzánie. Tam jsme si jako správní turisté dali napřed ještě dvojitý safari nášup a o pár dní později už to přišlo…

Den 0.

Mapy odhadují cestu mezi Arushou a Moshi na půldruhé hodiny, místní autobusek fungující očividně pouze pokud je narvaný k prasknutí a pár lidí ideálně „vlaje“ do silnice, to však zvládne za dvojnásobek času. Svou vinu na tom má i policejní kontrola, která je uspokojena až malým výpalným od řidiče, což mi vysvětlí solidní angličtinou hovořící starší pán, s nímž se dělím o sedadlo. V tématicky pojmenovaném hostelu Climbers Home se tak ubytováváme až dlouho po obědě, který jsme však doposud neměli. Míša si vystačí s ovocem, které jsme stihli nakoupit po už volnějším smlouvání na tržišti před odjezdem – i když i tam nás neodbytně prováděl jeden místní s vidinou nějakého dýška či podílu z prodeje –, já vyrážím do ulic najít něco „pořádného“. Než se zakousnu do „na přání“ připravených fazolí s rýží, už mám tři nabídky k výstupu na Kilimandžáro a když se večer ukládáme ke spánku, z mnoha dalších máme vybranou tu nejvýhodnější – a to jsme prakticky neopustili ulici před hostelem!

O cenotvorbě v Tanzánii jsem se již zmínil dříve – zde nám Tosha, jenž se angličtinu podle psaného stylu „jedno slovo, dvě chyby“ očividně naučil odposlechem, dává bezkonkurenční nabídku. Z části i kvůli tomu, že jiní spokojení Češi si dříve tohoto roku vybrali jeho agenturu pro výlet na safari, což dokazují i zprávy od nich samotných, které během odpoledne přistanou na našich mobilních telefonech. Ještě na ulici při vůbec prvním setkání šla cena dolů o několik desítek dolarů, nakonec po sdělení nabídky jiné cestovní kanceláře o další dobrou stovku. Po zaplacení zálohy a podpisu smlouvy, resp. relativně oficiálně vypadajícího cáru papíru, nás odvezou do skladu turistického vybavení, kde dostaneme bezplatně všechno, o čem si sami myslíme, že bude potřeba – třeba Míša si vypůjčí i trekingové hole. Jiné cestovní kanceláře sice pečlivě kontrolují vybavení všech účastníků, na druhou stranu si za zapůjčené věci nechávají štědře zaplatit. Vynásobeno „darovanému koni na zuby nehleď“ a cenou z kategorie „níž už to snad ani nejde“, jsme s výsledkem nadmíru spokojeni a ani nám nevadí, že se naše věci pro nosiče musí dohromady vlézt do jediného batohu. Stejně tak pak neseme pouze jeden batoh a má drahá polovička je snad jediná na celé hoře, kdo nemá nic na zádech.

Den 1.

V sedm ráno po jednoduché snídani, protože jsme to včera před zavíračkou v pět odpoledne nestihli, vyrážím najít banku, kde chci vybrat peníze na doplacení zbytku ceny „zájezdu“. U nejbližší peněžní instituce spatřím ostrahu ukrytou za zamřížovanými dveřmi, bedlivě pozorující několik lidí čekajících ve frontě. Oznamuje mi, že se prý otevírá až za půl hodiny, i když podle otevírací doby se již dávno pracuje. Další dvě banky nevydávají peníze na zahraniční platební karty a až poslední z vyhlédnutých je schopna splnit můj požadavek. To bych ovšem nesměl zapomenout nějaký průkaz totožnosti. Po několika kilometrech běhu ulicemi sponzorovanými nadnárodní sodovkárnou cestu nazpět z hostelu po vlastních vzdávám a kývnu na nabídku místního mladíka na motorce, i protože už jsme měli být dávno na cestě do národního parku. Nejen šéf cestovní kanceláře začíná být nervózní a když ho o svých trablech s penězi telefonicky informuji, znenadání se objeví za mnou v bance, kde už s pasem v ruce čekám na odbavení, což ho uklidní a opět zmizí. Za dobrou hodinu konečně v ruce držím peníze – jako by nestačilo, že bylo potřeba vyplnit a podepsat nespočet formulářů, nemohl jsem být nervóznější, když výběr peněz dostala na starost vysloužilá zaměstnankyně, pro kterou to byla očividně první zkušenost s podobnou transakcí. Ani si nevzpomenu, kdy naposled a jestli vůbec někdy jsem v ruce držel takový obnos, a tak si při jízdě nazpět na ubytování co chvíli kontroluji kapsy. Věci máme sbaleny již od rána, nezbývá tedy než několik dalších desítek minut čekat na odvoz.

Protože se ranní výběr hotovosti protáhl, čekal bych, že Tosha mezitím vyřídí všechny náležitosti, ale vypadá to, že na nás zatím jen čekal, a tak kolem poledne, kdy většina výprav již dávno začala stoupat vzhůru, teprve objíždíme město a nabíráme oba průvodce, kuchaře a nosiče. Vedoucí dohaduje v obchůdcích cenu zásob na následujících pět dní, přestože mi už ve čtyři ráno psal, jestli jíme rýži a špagety, pokud jsem tedy znění zprávy „rice spaget pun cack fruts bead ok“ pochopil správně. Po jedné odpoledne konečně staneme před vstupní branou do národního parku a mezitím, co obědváme kousek od ostatních turistů zeleninovou samosu, jablko a chleba (nechtěný nízkotučný jogurt jsme předali zbytku výpravy), náš hlavní průvodce vyřizuje nezbytné formuláře. Po vyskládání všech věcí na dalších pět dní z auta naše skupina zjišťuje, že potřebuje ještě jednoho dalšího nosiče. Zatímco nás mělo provázet pět lidí, u jiných cestovních kanceláří je to pro dvoučlennou výpravu klidně dvojnásobek. Nedostatek personálu zde však nikdy není problém: kolem postává bezpočet lidí ochotných se okamžitě přidat na několikadenní trek. Když už si myslíme, že někdy potřetí konečně můžeme vyrazit, přichází na řadu bezpečnostní kontrola, které se nelíbí naše plastové láhve na vodu, jež sice používáme několik posledních měsíců, ale do rezervace nesmí, a tak náš průvodce rychle běží do stánku před branou národního parku koupit dvě nové odpovídající předpisům, které nejspíše kvůli tomu váží jako středně velký kámen.

Výstup zahajujeme v nadmořské výšce osmnáct set metrů obklopeni hustou džunglí s více odstíny zelené než je člověk schopen spočítat. Vlhkost vzduchu nemusíme ani měřit – stačí se podívat na funící nosiče obtěžkané nákladem pro komfort turistů, kteří nás čas od času míjí. Zatímco tras vzhůru je několik, dolů se chodí jedinou, a tak potkáváme i „jednodenní turisty“ mířící zpět ke vstupu do parku. Během tří hodin dnešní trasy vystoupáme do tábora Machame ve výšce 2835 m.n.m., kde už nás obklopují vřesoviště. Dorážíme těsně po setmění, kdy teplota klesá až k nule, a v potemnělé dřevěné chatě, kde jediným zdrojem světla jsou svítilny a mobilní telefony se převlečeme do něčeho teplejšího – doteď jsme byli v kraťasech. Zapíšeme se do návštěvní knihy, která slouží pro dodatečnou kontrolu účastníků výstupu, a sledujeme obsluhu při hraní místní obdoby dámy, než nás průvodce zavolá, že máme připravený stan a večeře je na cestě. Zahříváme se čajem značky – jak jinak – Kilimandžáro a za další necelou hodinku s chutí baštíme zeleninovou směs, ve které hrají prim brambory, s bílým tousťákem. Přestože nemáme oproti některým „bohatším“ skupinám separátní jídelní stan nebo soukromý záchod, na rozdíl od našich nosičů, kuchaře a průvodců si užíváme luxusu vlastního stanu pro tři jen ve dvou, zatímco oni se tísní v malém šapitó stanu, jenž je vyšší než delší. Asi jsou rádi i za toto  – dříve prý nebylo nutné poskytnout všem členům výpravy vybavení na nocleh, a tak spali všude možně, třeba i v jeskyni. Protože jsme doposud nepotkali nikoho dalšího z naší údajně vícečlenné skupiny, což byl jeden z důvodů, proč jsme si tuto cestovku zvolili, smiřujeme se s tím, že na Kilimandžáro vystoupáme sami, nepočítáme–li dalších šest lidí, kteří nám asistují.

Den 2.

Vstává se za rozbřesku, ranní hygienu provádíme v blízkosti stanu s pomocí horké vody přinesené ještě před snídaní nejmladším nosičem, na kterého tento úkol připadl po celou dobu výpravy nejspíše skrz jeho věk. Sice neumí prakticky ani slovo anglicky, skoro vždy se ale nějak domluvíme. Ke skupině zhruba dvaceti amerických teenagerů patří doslova armáda nosičů, kteří jsou svým náčelníkem přerozdělováni na volném prostranství mezi stany. Včerejší noc po příchodu jsme toho moc neviděli a teprve za denního světla si uvědomujeme, že s námi sdílí cestu dobrá stovka lidí. A to jsou jen ti, kteří ve stejný den začali šestidenní výpravu cestou Machame – na vrchol vede ještě dalších šest více či méně frekventovaných tras a desítky turistů doprovázení několikanásobkem místních začínají svůj výstup každý den, a tak se v jeden čas na úbočích nejvyšší hory Afriky pohybuje klidně více než deset tisíc lidí. My absolvujeme ne tu nejsnazší cestu, nicméně tu nejoblíbenější, resp. nejčastější a díky tomu jsme se s cenou dostali hodně nízko. Zatímco té naší se přezdívá Whisky route, cesta Marangu dostala přezdívku Coca-Cola route, protože se spí v chatkách a v každém táboře je prý automat s nápoji a cukrovinkami. Osobně jsem chtěl stoupat ze severu od hranic s Keňou takzvanou Rongai route, kde je údajně možné spatřit divokou zvěř včetně slonů nebo pralesních buvolů a zároveň není tolik navštěvovaná, ale jako bych byl snad jediný – i samotní prodejci „zájezdů“ se nás snažili nasměrovat na tu nejběžnější variantu.

Ještě rychlá fotka u vstupu do kempu a před devátou už stoupáme k dalšímu tábořišti. Z výšky to musí vypadat jako pochod mravenců: každý človíček nese tu batoh, tu stan nebo jiné kempovací náčiní – někteří jsou skutečně ověšeni, že je jejich náklad větší než oni sami. Zanedlouho vystoupáme nad mraky a naskytnou se nám úchvatné výhledy, mimo jiné na 4,5 kilometry vysokou sousední horu Mount Meru. Po dalších osmi stech výškových metrech již chvíli po poledni dorážíme do tábora Shira Cave Camp, kde budeme dnes nocovat, a zbytek dne máme tedy volný program. Stejně jako po každém absolvovaném denním úseku dostáváme od kuchaře velkou mísu s popkornem. Osobně nejsem žádný velký milovník kukuřičných pukanců, svou životní spotřebu jsem tak během výstupu doslova zněkolikanásobil, ale jak praví jedno staré přísloví: darovaným kaloriím v horách na zuby nehleď. Výhledy jsou stále dechberoucí, na sluníčku je příjemně a pro dokonalost okamžiku už zbývá jen otevřít si pivo. A co čert nechtěl, náhodou s sebou jedno nesu!

Později se dozvídám, že je především kvůli skleněnému obalu v národním parku zakázáno; nevědomky jsem ho tedy vlastně propašoval, nicméně od mladších nosičů jiných skupin později dostávám nabídky nejen na pivo, ale i na „něco“ ke kouření. Prázdnou láhev chci samozřejmě odnést zpět do civilizace, ale tato zbytečná zátěž se nelíbí našemu průvodci, který ji raději nechá „zmizet“ v okolní přírodě. Přes tuto domnělou idylku mě svrbí chodidla – měl jsem respekt z nadmořské výšky, ale nečekal jsem, že denní příděl kilometrů se bude dát spočítat na prstech jedné ruky. S informacemi z plánovače tras mapy.cz již dříve tohoto dne a i během společné odpolední procházky na nedaleký kámen, ze kterého se nabízí další pěkný výhled, lehce oťukávám Alexe, zda bychom nemohli zvýšit tempo a celý výstup o den zkrátit. I když souhlasí, že jsme fit, většinou mě odbyde s tím, že „ještě uvidíme“. Navečer se ještě sám vydám přes kamenitou pláň do vedlejšího kempu, kde sleduji nosiče předvádějící tradiční tanec „svým“ turistům, a pak se vracím tak tak před úplným setměním, abych zaplul do stanu, vychutnal si teplou večeři a uložil se ke spánku.

Den 3.

Po absolvování ranní hygieny v lavoru s horkou vodou, snídani a vyfasování vody a oběda vyrážíme na dnešní desetikilometrový pochod, který v rámci výškové aklimatizace vede nejprve k takzvané lávové věži nacházející se dalších osm set metrů výše a následně klesá do údolí do tábora trefně nazvaného Barranco camp – volně přeloženo tábořiště u rokle. Poklidným tempem před polednem dorážíme k „věži“, kde už nosiči větších skupin postavili jídelní stany a záchody, neopomeneme se vyfotit s našimi průvodci u označníku a po boku ostatních účastníků výstupu obědváme. Z nedalekého kamene to sleduje sup, jinak se fauna scvrkla na všudypřítomné žebravé havrany. Na chvíli zapředu hovor s mladým norským párem, který se mi svěřuje s tím, že jeho tým tvoří deset lidí – i to je však stále málo na nosiče vlastního záchodu. Myslím, že na celé hoře bychom těžko hledali někoho více cost effective, než jsme my. Po slabé hodince opět vyrážíme na cestu. Vrchol obcházíme prakticky z celé jižní strany a nyní pozorujeme stovky metrů vysoké ledopády, které některé odvážlivce údajně lákají k výstupu. Zde uprostřed léta je to zatím jediná pořádná známka sněhu v okolí, přestože jsme v nadmořské výšce okolo 4500 metrů. Podle našeho průvodce Alexe je vysoce nepravděpodobné, že sníh v nejbližších letech zmizí úplně, já bych za to ale do ohně nedal ani cizí ruku. Jak sestupujeme postupně do údolí, kamenitou krajinu bez života postupně rozzáří dračí stromy a další alpinská zeleň napájená z tajícího ledovce a po příchodu do tábora se nám nabízí úchvatný pohled do rokle, nad kterou se honí mraky.

Jsou teprve dvě odpoledne a v kombinaci s tím, že naše „komando“ postavilo stan hned u nevábně zapáchajících záchodů, mám opravdové nutkání vyrazit do 4,5 kilometru vzdáleného a o něco níže položeného tábora Karanga, kde se na naší trati standardně přes noc netáboří, a místo pozítří zdolat vrchol již zítra. Mrkám na Alexe, který kupodivu docela rychle souhlasí – k nelibosti nosičů a především prskajícího kuchaře, kteří počítali s tím, že mají po zbytek dne víceméně padla. Před námi se tyčí 250 metrů vysoká skalní stěna přezdívaná Breakfast wall, jejímž výstupem začínají rozespalí turisté v doprovodu nosičů čtvrtý den. Když vezmeme v potaz, že nahoru vede jediná de facto jednomístná pěšinka, čas od času je nutné sundat batoh a prolézt průrvou či se vytáhnout na skalní římsu, jsem neskonale vděčný, že toto všechno nemusíme absolvovat zítra ve frontě s desítkami dalších. Strach z výšek se rozhodně nedoporučuje, ale kdo ho překoná, náležitě si užije výhledy do údolí – my navíc téměř o samotě, pominu–li občas nás míjející nosiče a stále brblajícího kuchaře. Chápu, že se dnes nadřou víc, než bylo v plánu, ale v plánu je rovněž celý výstup o den zkrátit, aniž by byly jakkoli tratni na výplatě. Zbytek výpravy a i další dny o tom přemýšlím a jako jediné vysvětlení mě napadá, že je netěší, že budou muset trčet doma s rodinou. Náš mluvnější průvodce se jednou zmíní, že přestože celá túra trvá zhruba týden, každý rok zdolá vrchol pouze čtyř– až pětkrát.

Údolí před námi, do kterého jsme ještě před chvílí koukali, musíme po cestě překonat – těžce nastoupané metry jako bychom vyhodili do koše a po chvíli je musíme absolvovat znovu. Alespoň se však můžeme osvěžit u potůčku s pramenitou horskou vodou. O půl šesté se obligátně fotíme u cedule – dnes budeme spát pět metrů pod čtyřtisícovou kótou. Karanga není tak rozlehlý tábor jako ostatní – většina výprav zde pouze posvačí a stoupá dále, a tak náš stan nemusí stát hned vedle toalet. Za necelou hodinu už se sešeří, což neznamená nic jiného než úkryt do spacáku ve stanu a večeři, tentokrát v podobě těstovin se zeleninovou směsí, kečupem a naším mangem, které kuchař po několika dnech vylovil z batohu a nakrájel jej. O zábavu při jídle se nám stará silným větrem rozhoupaná čelovka, ale i přes diskotékové světlo zůstávají naše věci jídlem neposkvrněné.

Den 4.

V den D se budíme po sedmé ráno a během snídaně vytahujeme naši tajnou zbraň ke zdolání vrcholu: kilové balení arašídového másla! Připravíme si několik domácích sušenkových „lepeňáků“ a s úderem osmé hodiny vyrážíme na předposlední ani ne čtyřkilometrový úsek do tábora Barafu ležícího 4673 metrů nad mořem. Jednou nám nad hlavou proletí helikoptéra, která patrně zachraňuje některého turistu, jinak poklidným tempem, které nám diktují průvodci, dorážíme na místo o dvě hodiny později a nedočkavě čekáme, kdy budeme moci vyrazit na Uhuru Peak, což je oficiální název vrcholku Kilimandžára. Alex se v táboře baví s ostatními nosiči a průvodci, kteří dnes výstup již absolvovali, a shání nám zde již těžko dostupnou vodu, protože naši nosiči jsou ještě na cestě – jejich šichta zde dnes končí. Všechny předchozí kempy ležely v blízkosti vodního zdroje, tento je však už tak vysoko, že trvá zhruba hodinu sestoupit k nejbližšímu potoku, kde jsme včera odpoledne pili.

Lehce poobědváme, odložíme věci nepotřebné pro závěrečný výstup a krátce po poledni vyrážíme překonat zbývajících 1256 výškových metrů na nejvyšší vrchol afrického kontinentu. Podle plánovače mapy.cz jsou to 4,6 kilometrů za dvě hodiny čistého času – no uvidíme. Přestože je rozpálené slunce v nadhlavníku, jsme navlečeni do toho nejteplejšího, co máme s sebou, k tomu tři litry vody a zásobu sušenek s arašídovým máslem, která by vystačila pro basketbalový tým. Jeden z našich průvodců v hlubokém kontrastu s tímto nemá žádnou vodu a jedinou müsli tyčinku. Odhodlání z nás přímo kape, nic se nemůže pokazit! Prvních pár stovek metrů do dalšího, jen o něco výše položeného tábora uteče jako voda, dále ale stoupáme už mnohem strměji. Přestože se standardně vychází již po půlnoci, aby se stihnul východ slunce na vrcholu, i nyní kolem jedné hodiny odpoledne potkáváme sestupující turisty, často podpírané i dvěma průvodci, bez známky života ve tváři. Kdybych jen tušil, že za pár hodin budu vypadat stejně…

Kolem pěti kilometrů nad mořem naše tempo výrazně zvolní a každých padesát metrů bychom si nejraději sedli a odpočinuli. Je to boj o každý metr, o každý krok. Když už se uvelebíme na kameni, abychom načerpali trošku sil a přitom labužnicky zamhouříme oči, naši průvodci nám donekonečna opakují „please don’t sleep“; nedostatek kyslíku je doslova hmatatelný. Už dávno nevnímám, jestli je mi zima, nebo teplo, soustředění se minimalizovalo na to jediné: přežít. Takto to pokračuje až na tzv. Stella point, což je de facto okraj kráteru v nadmořské výšce 5756 metrů, kam dorážíme totálně vyčerpaní před půl čtvrtou odpoledne. Míša odmítá pokračovat dál, přestože na samotný vrchol je to „po rovince“ už jen kilometr, ovšem vynásobeno aktuální nadmořskou výškou. Nesnažím se ji ani dlouho přemlouvat a protože sám v sobě ještě najdu dostatek vůle, vyrážím jen s Alexem dále. Ze základního tábora jsme vyrazili ve čtyřech a když se mi nyní zbývající průvodce snad poprvé utrhl, nezdráhám se vyhovět potřebám svého těla: arašídové máslo není zrovna ideální věc na trávení v pětitisícové výšce nad mořem, žaludek se jeví jako orgán, který není nezbytný k přežití, a tak jeho obsah končí někde mezi zasněženými kameny a není si nic dlužen se zbytkem trávicích orgánů, které se o pozornost přihlásily již dříve. Nyní s již menší zátěží pokračuji vzpřímeně dále – cedule značící nejvyšší horu Afriky je na dohled!

Silou vůle překonávám posledních několik stovek metrů a bez známky radosti se dotýkám vrcholového označníku. Aby mi lidi uvěřili, že jsem se doplazil až na vrchol, nechám se svým průvodcem vyfotit; jen v tričku, které jsem si na tuto příležitost připravil, nehledě na teploty pod bodem mrazu. Nemůžu si nevšimnout, že je zde možnost připojení na veřejnou Wi-Fi. Minulý rok se vláda rozhodla rozumně investovat vydělané peníze a pokrýt všechny významné body hory signálem, a tak je možné většinu trasy sledovat tlustý černý kabel vedoucí internet až na samotný vrchol, ale jako vše má i toto svou cenu: třicet minut denně zdarma, dále už za dolary. Koukám dolů do kráteru, kde je prý též možné se speciálním povolením stanovat. Sotva si udělám pár dalších snílků, Alex poroučí k návratu. Míjíme sólo profesionálně vybaveného turistu s holemi v doprovodu tří průvodců, což mi mírně zvedne sebevědomí.

Vyzvedáváme Míšu a jejího strážce Josepheta, všichni se s předstíranou radostí vyfotíme s výškovou cedulí a v závodu se západem slunce sestupujeme do tábora. Tělo mi funguje snad už jen na automat a jen bůhví jaká hudba do sluchátek mi pomůže zvládnout cestu ke stanům. V této chvíli do poslední kapky chápu všechny osoby, které jsme jen o pár hodin dříve potkali sestupovat z vrcholu: pět kilometrů nad mořem s člověkem zamává nehledě na jeho fyzickou výkonnost. Do nejbližšího tábora dorážíme těsně po setmění, voda tak nutná k přežití zde ani přes prosby našich průvodců není k dostání, a tak s malou zastávkou setrvačností sestupujeme do dalšího kempu, kde dnes strávíme noc. Cestou potkáváme naše baterkami si svítící nosiče, kteří o nás už měli starost, a proto se nám vypravili naproti. Autopilot mě dovede až do stanu, kde se okamžitě nasoukám do spacáku a kromě vody jakékoliv další občerstvení z praktických důvodů odmítám. V noci mě budí plný močový měchýř a bez nejmenšího tušení rozložení tábora několik dlouhých minut, naštěstí nakonec úspěšně, hledám záchody.

Den 5.

Ráno se budíme klasicky po sedmé, jakoby se včerejšího odpoledne nic neudálo. Snídaně, nafasování svačiny a oběda a v osm hodin už vyrážíme do civilizace – dnes nás čekají rovné tři výškové kilometry sestupu, během kterých zpětně prožijeme všechny vegetační pásy, jež jsme procházeli poslední čtyři dny, až skončíme opět v horské džungli. Tentokrát máme štěstí a vysoko ve stromech nedaleko stezky pozorujeme několik různých druhů opic. Člověka to nutí téměř k běhu k nevoli našich průvodců, kterým se trhnu, a když se potkáváme u dalšího, v tuto hodinu de facto liduprázdného tábořiště, zmíní se o spoustě turistů, kteří byli při sestupu okradeni. Během rychlého sestupu jsem však spíše předbíhal ostatní turisty a nosiče a nikdy se necítil úplně osamocen.

Když se shledáme se zbytkem týmu, ústy našeho hlavního průvodce padne dlouho očekávaná neodbytná otázka na dýška. Podle většiny recenzí a průvodců výstupem na Kilimandžáro je tečkou za celým „výletem“ tradiční tanec v podání nosičů a průvodců, a tak bych nejraději všechny ocenil až po něm, ale když se ho ani po dosažení brány národního parku nedočkáme, nezbývá než rozdat předem stanovené odměny. Přestože si peníze pro všechny pečlivě rozdělíme během čekání na papírovou verzi certifikátu o výstupu na nejvyšší horu Afriky, při předávání se někde spletu a o chvíli později mám kuchařův nůž doslova na krku: jak to, že má stejně jako nosič!? V nastalém zmatku zmizí extra tantiémy mezi ostatními a i potom se nosiči seběhnou kolem nejlépe hodnoceného „kapitána“ a hádají se o každý cent. Teprve nyní vypínám na telefonu režim „letadlo“ a čtu zprávu od vedoucího cestovní kanceláře, že si máme připravit peníze navíc za neplánovaného nosiče, kterou mi poslal odpoledne před začátkem výstupu – tak třeba příště.

Za pár desítek minut doráží sám šéf s dodávkou a zatímco nosiči nakládají vybavení, vyřešíme překlep na Míšině diplomu, který Tosha uhádá bez příplatku, i když chyba byla očividně na jeho straně. O hodinu později se už kodrcáme po ulicích Moshi k hotelu, který máme v ceně výstupu a kde strávíme dnešní noc. Kousek od našeho ubytování poobědváme za v přepočtu necelých dvacet korun tlustou chlebovou placku s miskou fazolí a večer se potkáváme s Fredem, dalším z řady poskytovatelů turistických zážitků. Přestože jsme s ním neudělali žádný obchod, nemá problém si sednout na pivo, respektive v jeho případě Fantu, a odkrýt nám zákulisí celého místního byznysu. Kupodivu to bylo teprve včera, kdy jsme se v necelých šesti tisících metrech nad mořem vydali ze všech sil, necítíme se přesto nijak zvlášť unaveni a druhý den ráno vyrážíme na nedaleké přírodní koupaliště v zelené oáze, což nakonec vydá na další příběh, a ještě téhož dne večer nasedáme na vlak směr východ do další destinace – příští spoj totiž jede až za čtyři dny. Ale o tom třeba zase jindy…