Tanzánské safari
V hostelu, který by mohl bez problémů ubytovat dva fotbalové týmu, nás včera spalo dohromady asi pět. Z nějakého důvodu se v mimoevropských zemích snaží hostům „zpříjemnit“ ráno tzv. kontinentální snídaní, a tak žvýkáme tousťák s marmeládou a kukuřičnými lupínky, zatímco se seznámíme s dvěma belgickými cestovateli Cedricem a Yurim, kteří kromě návštěvy národních parků přijeli do Tanzánie vyzvednout oddací listy svému kamarádovi. Protože už tu mají pár nocí za sebou, uvítáme pár rad a vyrážíme do ulic najít někoho, kdo by nás vzal na safari.
Ubytovna stojí na jedné ze dvou hlavních silnic spojujících Arushu se zbytkem světa, navíc se honosí názvem Backpackers Hotel, takže jen co vyjdeme z budovy, už se nás ujímá dvojice místních, která přesně ví, co chceme! My to sice víme taky a rádi bychom si to zařídili sami, mládenci jsou však ve své profesi skutečnými profíky, a tak nám nezbývá než je následovat nejdříve do pobočky telefonního operátora pro novou SIM kartu a pak do podezřele vypadajícího průchodu, kde se nachází kancelář cestovní agentury nabízející nejžádanější místní zboží: pravé africké safari a výstup na Kilimandžáro. Nejsme včerejší, abychom kývli na první nabídku, navíc máme díky internetu představu o ceně, a tak si jen bereme vizitky, poznačíme detaily a s díky oficínu opouštíme.
Za chvíli už nás přes město vleče jiný člověk – popravdě jsme si výměny „průvodce“ všimli až po notné chvíli. I on působí, že zná a umí splnit všechna naše přání, od výletů přes nejlepší směnný kurs keňské měny. Placení nejen na místní poměry drahých výletů se totiž většinou provádí v hotovosti – ideálně v amerických dolarech -, což jsme sice dopředu věděli, ale protože se nám spoléhání na dubajském bankomaty vydávající světovou rezervní měnu nevyplatilo, nezbylo nám, než vybrat „co se dalo“ v Keni, kde byly bankovní poplatky nižší než v Tanzánii, a na místě vyměnit šilinky keňské za tanzanské. Postupně zjišťujeme, jak vlastně celý turistický byznys funguje: cestovní kanceláře se soustředí – jak jinak – v turistických centrech a ve většině případů kromě několika kmenových zaměstnanců dávají práci řidičům (často s vlastním autem), průvodcům, nosičům a kuchařům čistě podle poptávky. V zájmu námezdní síly pak je, aby byla vybrána na následující „expedici“ nehledě na to, která cestovka to zaštítí. Na nějakou loajalitu se zde moc nehraje – ve výsledku nejvíce z jejich odměny tvoří spropitné. Velkou, často více než poloviční, část ceny tvoří povolení ke vstupu do národního parku, které si účtuje vláda.
Náš nový naháněč nás vede z jednoho konce Arushy na druhý, navštěvujeme několik cestovek a značíme si jejich nabídky – jak se nám zdá, cenu vypočtou podle svého vlastního uvážení a smlouvání je tak nutnou součástí celé procedury. Občas se v jejich přesvědčovacím arzenálu objeví i noc či dvě po návratu z výletu gratis, což je i případ Gilberta, který si po mnoha zprávách plných „prosím“ a „děkuji“ nakonec získává naši přízeň na dvoudenní safari do nedalekých národních parků Tarangire a Ngorogoro za 330 amerických dolarů na osobu. Dostáváme samozřejmě i neodolatelnou nabídku na výstup na nejvyšší horu Afriky, ale tu si slibujeme promyslet a probrat až po návratu. S pocitem dobrého obchodu se vracíme na hostel, cestu nám však náhle zkříží jeden z naháněčů a vyčítá nám, že přestože byl první, kdo nám ukázal navštívenku cestovní kanceláře, se kterou se zítra vydáváme na safari, nemá za to žádný kredit. Tehdy ještě nechápeme provázanost celého systému, tak se nějak omluvíme.
Po krátkém odpočinku na pokoji vyrážíme do okolních ulic sehnat něco na večeři. Začínáme návštěvou uzavírajícího tržiště, kde usmlouváme cenu banánů tak, že se tomu zpětně diví i náš recepční, a než se nadějeme, následujeme našeho starého známého z rána poloosvětlenými ulicemi do místní vývařovny, kde se nás jakožto bílé chodící peněženky bez mrknutí oka snaží nepěkně natáhnout až to – samozřejmě na oko – rozčílí i našeho průvodce. Za jednoduché zeleninové jídlo pro dva chtěli v přepočtu 650 korun, zatímco běžná cena by byla sotva třetinová. Druhý pokus je úspěšnější a za víceméně standardní cenu se najíme fazolí s rýží a místnímu „guidovi“ za tento skvělý tip platíme pivo. Jaké je pak naše překvapení, když si na nás počká další ráno před hostelem a žádá si další dýško, protože „to a ono“. A to jsme od jeho kamaráda předešlý večer ještě odmítli koupit korálky, které dělala jeho dcera, neteř, snacha… nebo kdokoliv, kdo nezbytně nutně potřebuje peníze.
Dvoudenní safari zahajujeme ve skupině šesti lidí návštěvou národního parku Tarangire, jehož hlavní atrakcí jsou početné skupiny slonů. Při pohledu na ostatní turisty marně se snažící vyfotit zvířata většinou vzdálená několik stovek metrů svými mobilními telefony si nemohu vynachválit svůj postarší digitální fotoaparát, který jsem si pořídil speciálně pro tento výlet (a ihned po něm jej opět prodal): kvalita fotografií po mnohonásobném digitálním přiblížení je oproti zařízení s optickým „zoomem“ neporovnatelná. Z velké dálky sledujeme osamělou lvici plížící se kolem několika stohlavých stád pakoňů a zeber, jejichž každoroční migrace během období sucha od srpna do října je vyložený div přírody. Po poledni zastavíme na parkovišti s kamennými stoly, kde je bezpečné a hlavně povolené vystoupit z džípu – jinak nám řidič se sebezapřením dovolil vystoupit jedinkrát v případě urgentní potřeby. Kromě prakticky všech ostatních návštěvníků národního parku se to zde hemží drzými opicemi, které se v nestřeženém okamžiku snesou z blízkých větví anebo prostě vyběhnou z křoví, aby ukořistily něco z oběda nebohých turistů. Naše skupina si jídlo pečlivě střeží a naopak se baví útrapami ostatních, ale když po uspokojení hladu opadne ostražitost, i my jsme o jeden banán chudší.
Noc strávíme v kempu Kizumba, kde nás po večeři baví svým vystoupením místní tanečnice a skupina akrobatů, než se odebereme do komfortního stanu s postelí. Před snídaní vyrážím na východ slunce k nedalekému jezeru Manyara, které, přestože je až sedmé největší v Tanzánii, strčí naše Lipno několikrát do kapsy. Po jídle nás přiřadí do nové skupiny s jiným řidičem, který bohužel nedisponuje dalekohledem, a vyrážíme ke kráteru Ngorongoro, který se s svými dvaceti kilometry průměru patří k největším na světě. Z jeho okraje sestupujeme působivou krajinou dobrého půl kilometru a několik hodin křižujeme kolem jezera na dně kaldery, kde se kromě starých známých pase třeba marabu nebo hroch. Těch uvidíme nejvíce lebedit si ve vodě, když zastavíme na obědovou pauzu. Počasí nám příliš nepřeje: je pod mrakem a fouká, mikina s kapucí přijde vhod. V kombinaci s předešlým dnem jsme i docela rádi, že se brzy vracíme do Arushy. Ještě tedy přečkat zácpu na jediné příjezdové cestě před výstupem z kráteru do skutečného světa a po pár hodinách jízdy jsme na pokoji hotelu, který má sice zhruba šest pater, ale zeje prázdnotou. Protože ubytování bylo v ceně safari, chceme restauraci udělat nějakou tržbu a také ušetřit čas, tak si objednáváme večeři. Samotný číšník se dává do přípravy jídla a za dobrou hodinu, kdy už ani nedoufáme, je hotovo: fazole s rýží a zeleninovým salátem zasytí a navíc už dnes nezbývá čas.
Snídani v ceně bychom si nejspíš nechali ujít, kdybychom věděli, že se opět tak protáhne. Prakticky ihned sice dostáváme včerejší koblihovité pečivo s čajem a Africafem, jedna z trojice kuchařek se však teprve po našem příchodu vydává na nákup a mezitím si zbylé dvě s pomocí anglicky hovořící recepční žádají do kuchyně Míšu, aby jí ukázaly přípravu nějakého tradičního pokrmu. Dostává zástěru, židli a velký lavor plný neurčité listové zeleniny, kterou je potřeba očistit a zbavit nejedlých částí. Protože z ní nechuť jakkoli se zapojit úplně čiší, raději ji vystřídám, což „hospodyně“ očividně rozveselí – pravděpodobně nikdy neviděli mužského v kuchyni. Po jinak velmi dobré snídani vyrážíme před polednem (!) do místního uměleckého centra, což je jedna z nejmodernějších budov ve městě, kde na čtyřech podlažích visí, stojí i leží nepřeberné množství obrazů, ebenových, sošek a dalších rukodělných předmětů – zdarma k vidění, za štos amerických dolarů ke koupi. Poté ochutnáváme produkci místního minipivovaru s dvěma žirafami ve slunečních brýlích ve znaku a zkoumáme nabídku importovaných potravin v supermarketu nákupního centra západního stylu, které působí mezi prašnými cestami a dřevěnými konstrukcemi okolních domků poněkud nepatřičně. Večer se ještě musíme vyvléknout z nabízeného výletu na Kilimandžáro a naplánovat ranní přesun do Moshi, kde budeme hledat na vlastní pěst…