Marocký účes

Při sledování prosincového Mistrovství světa ve fotbale, kde Maroko dokázalo překvapivě vybojovat bramborové medaile, se ke mně dostala informace o jiném mistrovství světa – MS klubů, jenž se mělo právě v této zemi začátkem února uskutečnit. Jelikož je to z Valencie prakticky jeden hod kamenem, rozhodl jsem se podívat na nejlepší profesionální týmy z různých koutů světa na vlastní oči. Samotného mě překvapilo, že má noha ještě nevkročila na africký kontinent, ale jak by řekl klasik, už se staly divnější věci.

Těšit se na lepší počasí z našeho vymrzlého bytu kousek od Valencie jsem se sice mohl, ale nebylo mi to nic platné, protože teploty se i v Maroku měly pohyboval kolem 18 °C. V den odletu jsem alespoň utekl dešti, který nás během přesunu do letadla na ranveji trošku pokropil a cestující připlativší si za první řadu dostali ještě něco málo na cestu. Při čekání na odlet mi několik desítek fanoušků v barvách brazilských Flamengo připomnělo, že se vlastně letím podívat na fotbalový zápas – mé naivní já ještě o pár dní dříve nečekalo, že se této události zúčastní i další lidé, a bylo nepříjemně překvapeno, když si nemohlo koupit vstupenky na stadion. Nakonec se mi podařilo rezervovat lístek na semifinálové utkání mezi výše zmíněným šampionem jihoamerického Poháru osvoboditelů a finalistou asijské obdoby Ligy mistrů (na logiku se mě neptejte) druhý den po příletu do Tangeru, takže jsem měl čas na aklimatizaci.

Prvním problémem v nové zemi je většinou nutnost opatřit si místní měnu, pokud se nenacházíte v rozvinuté části světa, kde vás spasí platba kartou. Po oťuknutí několika bankomatů různých značek jsem stále nebyl spokojený s výší poplatku za výběr a protože mě zaměstnankyně směnárny s výhodným kurzem se strohým „Zavřeno“ poslala ke kolegovi, který mě chtěl, přísahám vám, na místě oškubat, rozhodl jsem zkusit své štěstí ve městě. Každé malé dítě zná přísloví „bez peněz do městské dopravy ani taxíků nelez“; u letiště jsem nicméně žádný autobus neviděl, taxi na letišti zásadně neberu a protože nejbližší kus civilizace nebyl vzdálen ani hodinu chůze, rozhodl jsem se pokračovat pěšky. Člověk zvyklý na přednost na přechodu se zde musí velmi rychle přeorientovat – v kombinaci s chybějícími semafory, především těmi pro chodce, je místní doprava někdy pořádná výzva a není nezvyklé vidět policisty řídící dopravu i na kruhových objezdech. Protože se počasí toho dne povedlo, z letiště jsem si kráčel jen v rozepnuté mikině, hodinová chůze podél silnice zpestřená návštěvou místního Makra mi vůbec nevadila a díky mnoha novým vjemům rychle utekla. Z místní módy mě kromě teplákových či šusťákových souprav, ke kterým se očividně nejvíce hodí žabky, zaujala dželaba – jednodílný oděv až ke kotníkům ze silné tkané látky, na zimní období pak ideálně z vlny, se špičatou kapucí.

Když jsem asi na šestý pokus narazil na banku, která po mě nechtěla zaplatit za výběr, spokojeně jsem si mohl vybrat zbytečně mnoho hotovosti a po dlouhé době zažít při nákupu smlouvání. Naneštěstí se mi cena za kilo banánů oznámená prodavačem v prvním ovocnářství zdála nízká – a jak jsem se v dalších hodinách a dnech přesvědčil nevybočovala z průměru -, a tak jsem své umění handlování naplno využil až o pár dní později. Tehdy jsem při hledání geocache uprostřed starého města narazil na krámek se suvenýry, kde se prodavač oháněl dobrou angličtinou – v místě nepříliš to dostupným zbožím – a také podařenými dřevěnými hlavolamy. S jednou tajnou skřínkou jsem si nevěděl rady a zaujala mě natolik, že jsem se ji rozhodl koupit. Jen jsem nechal prodavače, ať ji za mými zády otevře, abych věděl, že nekupuji nerozlousknutelný rébus, a hned jsem tasil silný kalibr nesouhlasného mručení a pokyvování hlavy nad cenou. Bez větších obtíží se mi původně navrhovanou částku podařilo usmlouvat na polovinu, ale doteď jsi nejsem jistý, kdo z tohoto obchodu vlastně vyšel jako vítěz.

S ubytováním jsem čekal do poslední chvíle, ale žádný z hostitelů na Couchsurfingu a jemu podobných platformách se mi bohužel neozval, a tak jsem si první noc rezervoval až ve frontě na pasovou kontrolu. To se ukázalo jako prozíravé, protože po mě pohraničník chtěl adresu mého pobytu, kterou bych si jinak jen tak nevymyslel. Do nejlevnějšího hostelu v okolí, který čirou náhodou ležel přímo v historickém centru a disponoval terasou s úžasným výhledem na město a moře, jsem se dostal ještě před setměním a po celém dni mohl konečně zapnout notebook a chvíli pracovat. Západ slunce jsem sledoval za doprovodu svolávání na modlitbu muezziny z okolních mešit. Vždy se mi moc líbí, jak se mnozí z nich nestydí do mikrofonu před začátkem „zpěvu“ řádně vyčistit dýchací cesty.

Pokoj jsem sdílel s dvěma britskými cestovateli, vystudovaným stavařem z USA, jehož nejoblíbenější zemí byla Angola, a jedním „místním“, kterému se celou noc z mobilu linuly modlitby v arabštině. Konfrontaci s absencí toaletního papíru na místních záchodech, kombinovaných se sprchou uprostřed stejné místnosti, jsem napoprvé nezvládl příliš elegantně – od té doby jsem měl však už téměř vždy u sebe vlastní materiál. Původně jsem si chtěl vyzvednout rezervované vstupenky na zítřejší fotbalový zápas až po ubytování, ale protože jsem to zvládl během cesty z letiště, mohl jsem se vydat na prohlídku nočního města.

Po deseti minutách příjemného bloudění křivolakými uličkami se mnou zapředl nezávazný hovor ve španělštině mladý místní obyvatel v typické róbě a než jsem se nadál, seděl jsem na terase domu, kde bydlí s rodiči, a čekal, až mi přinese „zaručeně“ kvalitní hašiš, snad ten z proslulého modrého města Šafšawánu. Jako cizinec v nové zemi, obklopen naprosto jinou kulturou se většinou necítím dvakrát sebevědomě a i kvůli obávám, abych se do něčeho nenamočil, ale zároveň svého nového „kamaráda“ neurazil, jsem byl rád, že jsem se za dalších deset minut mohl opět sám ztratit v uličkách starého města. Chudší o pár desítek dirhamů, bohatší o další zkušenost se smlouváním.

Původní cíl byl najít nějaké místo, kde si dám jídlo a trošku doženu resty do práce. To první jsem po zhlédnutí nabídek několika restaurací a barů odpískal a žaludek naplnil půlkilem slaďoučkých datlí, ale podařilo se mi zakotvit v typické místní kavárně ve stylu 19. století, kde místní muži vysedávají velkou část dne na jednom čaji, za který zaplatíte v přepočtu mezi dvaceti a třiceti korunami, a hrají něco jako domino nebo vrhcáby – stolní hru, která si cestu do mnoha českých domácností nenašla. Tradiční nápoj v typické konvičce s hromadou cukru jsem samozřejmě nemohl nezkusit, při objednávce čerstvého citronového džusu jsem ale nezkušeně zapomněl odmítnout plastové brčko, a tak moje kovové, které s sebou stále nosím v batohu, opět zůstalo na ocet. Sifon se sice podává i k čaji, ale bohužel vždy v malé plastové lahvi, nebo kelímku s víčkem jak od jogurtu – kavárníkům jsem tak alespoň ušetřil pár drobných.

Před jedenáctou hodinou jsem zaplatil a ještě před pár hodinami životem pulzujícími, nyní však už poloprázdnými ulicemi se vydal směrem k hostelu. Hřbitovu kombinovanému se skládkou obývanou několika pochybnými existencemi umístěnému bez jakéhokoliv plotu mezi dvěma rušnými ulicemi, kde jsem procházel za světla, jsem se tentokrát vyhnul, v uličkách starého města jsem už téměř s grácií rodilého mluvčího odmítl několik nepříliš vábně vypadajících místních se „zaručeně“ nejlepším hašišem, který mi strkali doslova až pod nos, a za malou chvíli už pozoroval město z terasy svého ubytování, než jsem se po půlnoci uložil ke spánku spravedlivých.

Při dopoledním přesunu na pokoj včera rezervovaný přes Airbnb, kde jsem chtěl strávit produktivní pracovní den, jsem byl překvapený, že veškeré podniky byly i po desáté hodině zavřené – inu místní si očividně rádi pospí. Podle adresy a zaslaných souřadnic jsem dorazil do čtvrti nedaleko vlakové stanice a protože jsem se rozhodl nekupovat místní SIM a nemohl tak kontaktovat pana domácího, dvakrát jsem prošel celou ulicí, nechal se vyhodit vrátným jedné „résidence“ a po několika desítkách minut docela naslepo zazvonil na jeden ze zvonků nejvíce vyhovujícího domu v okolí. Světe div se, byla to trefa do černého (po pravdě mi pomohla informace o absenci výtahu a tušené patro) a na pátém podlaží mě vítal Zakaria. Můj pokoj byla spíše hala, nicméně jsem potřeboval především stůl se židlí a zbytek rozměrného prostoru znamenal jen více vzduchu, který se musí zahřát. Pan domácí se kromě svých známostí v tuzemsku (starší Češky jezdící do Maroka za opálenými mladíky) zmínil, že letos je to poprvé, kdy je mu doma skutečně zima; má denní zkušenost z Valencie, kde jsem byl zvyklý sedět u počítače v několika vrstvách oblečení, mi tak přišla k dobru. Ještě než odešel na nákup, mi Zakaria připravil s precizností číšníka čaj a také uvařil kotlík výborného čočkového dhálu, který jsem během dne nakonec celý spořádal.

Protože kapacitě místního fotbalového svatostánku, kde se mělo od osmi hodin odehrát první semifinále letošního fotbalového Mistrovství světa klubů, nemohou konkurovat ani tři největší stadiony v Česku dohromady, naplánoval jsem si příchod raději dvě hodiny před zahájením utkání. I když jsem přijel po střechu narvaným minibusem o hodinu později, žádné davy návštěvníků jsem ke svému zklamání nepotkal a abych se v chladném počasí zahřál čas do výkopu si krátil obcházením poloprázdných tribun, které pojmou až 65.000 diváků. Mnozí z nich si prozíravě přinesli vlastní občerstvení, zatímco já zklamaně koukal na několik málo prodavačů balených vod a čokoládových tyčinek, jak jednou za čas proběhnou mezi sedačkami. Se západem slunce někteří místní fanoušci roztáhli na nejbližší volné ploše své koberečky, deky nebo vlajky a směrem k Mekce se na nich pomodlili. Oblíbenou kratochvílí některých diváků bylo – a to i během zápasu – si volat s kamarády na druhé straně stadionu, aby věděli, kde ostatní sedí. Tribuny se před úvodním hvizdem slušně zaplnily a oficiální statistiky nakonec mluvily o více než čtyřech desítkách tisíc platících, přitom vstupenky se pohybovaly na místní poměry kolem v přepočtu nemalých 350 Kč.

Již několik desítek minut před výkopem vytvářeli brazilští fanoušci ve svém sektoru skvělou atmosféru, o přestávce se na tribunách dokonce tancovalo, nepochopitelně se však nepřidali k minutě ticha obětem nedávného zemětřesení v Turecku a Sýrii a stejně jako na nedávném Mistrovství světa v Kataru si sem někteří z nich přinesli lasery, kterými svítili do očí hráčům soupeře i rozhodčímu. Reprízu semifinále před čtyřmi lety ovlivnil gól již ve čtvrté minutě, jenž notně naboural sebevědomí brazilských hráčů, a přestože bylo za čtvrt hodiny srovnáno, místo pokračujícího tlaku přišel v nastaveném čase první půle pořádný šok. Rozhodčí u videa posvětil penaltový zákrok a protože šlo o druhý vážnější prohřešek faulujícího hráče, musel se po druhé žluté kartě předčasně odebrat do šaten a oslabil svůj tým po zbytek zápasu. Ironií osudu zůstane, že tu první dostal za simulování, kterým si chtěl penaltu vymodlit, a druhou za faul, kterým pokutový kop naopak přihrál soupeři. V deváté minutě nastavení si balon na penaltový puntík postavil saudský reprezentant Al-Dawsari a druhým gólem v zápase poslal svůj tým do vedení. Když v průběhu druhé půle přidali hráči Al Hilal třetí zásah, zdálo se být rozhodnuto, nicméně aktivnější Brazilci, kteří své domácí zápasy hrají na kdysi největším fotbalovém stadionu světa Maracanã, dokázali i v deseti ještě snížit a z konce zápasu udělali pěkné drama. Vyrovnat se jim však už nepodařilo a překvapivý výsledek byl na světě.

To už jsem sledoval z protilehlé tribuny, kde se lépe vedle nosného sloupu lépe schovávalo před větrem. Abych se zahřál, zpátky na ubytování jsem šel pěšky a v průběhu hodinové chůze povečeřel asi deset banánů. Během pěti dnů strávených v Marockém království bych stihl i další semifinále mezi světoznámým Realem Madridu a druhým týmem africké obdoby Ligy mistrů, který si prokousal cestu pavoukem turnaje postupně přes vítěze oceánské a severoamerické nejvyšší klubové ligy, ale přestože jsem už měl rezervovanou jízdenku do Rabatu, kde se o den později hrálo, nedostatečné nadšení z prvního „mače“ mě utvrdilo v tom, vstupenku příliš aktivně neshánět. A tak jsem měl alespoň více času poznat hlavní město země.

Ráno jsem se podivil, že v noci pršelo, pár hodin pracoval, naučil se od hostitele Zakarii připravovat čaj typickým marockým způsobem a chvíli si povídal s Američanem Joshem, který již několik let žije v Rabatu, kam jsem měl dnes v plánu se přesunout, zatímco on mě vystřídal v pronajatém pokoji. Ten jsem musel vyklidit již dopoledne a protože jsem si špatně zapamatoval čas odjezdu, zjistil jsem, že mám ještě několik hodin času na průzkum starého města, jehož historie se datuje až do doby Féničanů, respektive zhruba dvanáctého století před naším letopočtem. Aktuální podoba je však dílem středověkých architektů, takže se jeho stáří odhaduje maximálně na sedm set let. Vydal jsem se tam pěšky podél pláže a když jsem viděl v dálce člověka s velbloudem, nemohl jsem se odolat a šel se s ním vyfotit. Skupince brazilských fanoušků jsem naopak nabídl, že odfotím já je, aby se za objektivem nemuseli střídat – posléze jsem se s nimi samozřejmě nechal vyfotit také.

Protože jsem se špatně podíval do mapy a nerad se vracím stejnou cestou, místo pohodlného stoupání po schodech jsem vyběhl po kluzké trávě mezi keři nahoru k hradbám a přes zastávku v syrském bistru na oběd v podobě muhammary (pikantní pasta z červené papriky, vlašských ořechů a olivového oleje) a plněných vinných listů zapitých jak jinak čajem podávaným v konvičce, směřoval k místu skrýše opomenuté geocache. Chvíli jsem tápal v křivolakých uličkách, kde se mobilní signál ztrácí jako pára nad hrncem, ale nedaleko postávající prodavač, který se mě nenápadně zeptal, jestli něco náhodou nehledám, mě navedl na stopu do svého krámku s dřevěnými výrobky – a zbytek historky s tajnou skříňkou jste už četli výše. První den jsem v okolí procházel kolem holičství, z něhož se rozléhaly hlasy andulek, což mě přivedlo na divokou myšlenku se zde nechat ostříhat. Bohužel se mi nepodařilo napodruhé tento krámek najít a kvůli blížící se hodině odjezdu vlaku jsem se raději vydal směrem k nádraží.

Na cestu do hlavního města jsem se těšil především kvůli tomu, že na této trati začal před pár lety jezdit vlak dosahující rychlosti až 320 km/h, a čtyřhodinová jízda se tak rázem zkrátila na hodinu a dvacet minut, navíc za cenu v přepočtu necelých 350 Kč. Přes uličku jsem mávnul na Brazilce, se kterým jsem se ráno vyfotil, a pak otevřel notebook a chtěl začít pracovat, bohužel jsem byl však konfrontován s drsnou realitou nefunkčního internetu. V projektu za více než dvě miliardy eur, které si Maroko vypůjčilo od Francie nebo některých zemí Perského zálivu, pravděpodobně už na fungující internetové připojení nezbyly peníze. V Rabatu jsem před novou vlakovou stanicí, kde už Wi-Fi fungovala, počkal na mého hostitele Yusefa, s nímž jsem se spojil přes platformu Trustroots, a za chvíli mě na jeho motorce odvezl na jednu ze dvou zde operujících tramvajových linek, ve které sice internet také nefungoval, ale tady bych to ani neočekával.

Opět jsme se setkali na konečné zastávce na druhé stráně delty řeky Bu Regreg, oficiálně už ve městě Salé. On mezitím odvezl svou novou přítelkyni, o níž mi během dvou následujících dnů ještě hodně vyprávěl, a po pár minutách jízdy jsem sesedl na dvorku za mešitou Mohameda VI. Uvnitř nepříliš prostorného pokoje, kam jsem byl po vstupu do domu sousedícího s muslimským svatostánkem uveden, mě pozdravili tři mladíci na posteli a další tři z gauče; všichni sledovali jak jeden z nich ve slunečních brýlích na velké televizi hraje fotbalový simulátor. Zatímco můj hostitel neměl s angličtinou problémy, ostatní jeho příbuzenstvo na tom už tak dobře nebylo, což ilustrovalo přivítání „Who are you?“, kterého se mi od jednoho z nich dostalo. Původně jsem měl za to, že celá šestice mladíků jsou Yusefovi sourozenci a v místnosti všichni spí, ale postupně jsem se dozvěděl, že má jen tři bratry, ostatní jsou širší rodina, pokoj je čistě jeho, ale nyní tam většina tráví čas, protože jeho mladší bratr měl vážnou nehodu na motorce, ze které se nyní zotavuje, k čemuž mu Yusef poskytl nejen svou postel, aby nemusel chodit do schodů, ale také si půjčil na novou televizi a PlayStation.

Aby si paní domu mohla po náročném starání se o nemocného mohla alespoň na chvíli oddechnout, sousedé dnes donesli jídlo pro celou rodinu a něco z toho se obešlo i bez živočišných ingrediencí, takže jsem nebyl o hladu. Když jsem se dopral s posledním soustem více než štědré porce, vyrazili jsme ve třech k nedalekému plácku, kde se v intervalech daných hvizdem píšťalky postarší autority střídala družstva místních fotbalistů. Na chvíli se k nám připojil i druhý Yusefův bratr, kterého jsem ale skrz kapuci, sluneční brýle a skutečnost, že za pět minut, co vedle nás stál, nepronesl ani slovo, vůbec nepoznal. Snem mnoha mladých Maročanů je podívat se do světa, ideálně toho západního, kde se podle nich dají vydělat mnohem lepší peníze – například Mohamed by rád odjel do Německa, a proto se snaží se učit jazyk. Pravděpodobně začal teprve nedávno, protože jsem mu byl i po více než deseti letech od doby, kdy jsem během školních let němčinou alespoň trošku vládl, schopný napovídat a opravovat chybnou výslovnost. Při popisu procesu schvalování vycestování ze země jsem si opět uvědomil, jaké mám štěstí, že jsem se narodil v Česku a nikdo po mě nechce dokládat příjmy a různé další záruky, abych mohl odjet kamkoliv se mi zlíbí.

Zpátky doma jsem dostal prosbu, jestli bych svou platební kartou nezaplatil předplatné pro více videoher výměnou za hotovost v eurech, abych pak přes hodinu sledoval, jak kluci upravují vzhled ženské hrdinky ve své oblíbené hře. Poslední, co si před usnutím na gauči pod vrstvami silných dek pamatuji, bylo, že se hádali o podobě rtů…

Ráno jsem se vykradl z pokoje jako první a než se před desátou hodinou začali ostatní probouzet, doháněl jsem resty do práce v návštěvním salónu s kulatými stoly a gaučem přeplněným polštáři táhnoucím se podél všech stěn. Posnídali jsme čerstvou bílou bagetu, ze které bratři vždy vydlabali střed, jenž tak přišel vniveč, já odmítl tavený sýr Veselá kráva, který je v Maroku stále tak populární jako u nás před pětadvaceti lety, ale s chutí se zakousl do jakéhosi listového pečiva. Yusef, který se k nám připojil později, mi následně sdělil, že se na výrobu používá hovězí sádlo. Kdyby mešity hlásily každou celou hodinu odbíjením zvonu, jak to provozují křesťanské kostely, napsal bych, že s odbitím jedenácté jsme vyrazili přes řeku k centru Rabatu, kde jsem dostal tip na dvě kavárny, v nichž by se dalo přes den pracovat.

Podnik v prvním patře secesní budovy na mě působil jako pražská Lucerna, až na to, že měl stejně jako většina těchto zařízení v Maroku svou kuřáckou a nekuřáckou část. Po prvním čaji ve vysoké sklenici, který působil spíš jako long drink, jsem si výslovně vyžádal typickou konvičku. Protože jsem po poledni očekával delší hovor a personál se rozhodl hostům zpříjemňovat návštěvu reprodukovanou hudbou, musel jsem jinak příjemný prostor secesní kavárny opustit a zkusit štěstí naproti.

Internet zde sice trošku zlobil a z okolního prostředí jsem měl pocit, že se ode mně očekává, ať si objednám něco sladkého, nakonec jsem ale našel pohodlné útočiště v rohu prvního patra, kde jsem při sledování prezentace a poslechu diskuze kolegů nad zákusky a chlebíčky chytal sluneční paprsky. Z rozjímání mě vyrušila servírka, která chtěla zaplatit za ještě nedopitý čaj, protože už jí končila směna. Po konci videohovoru kolem čtvrté hodiny jsem si vyhlédl nejbližší poštu, která zavírala za pár minut, a pelášil poslat dříve toho dne napsané pohlednice, nicméně ani po dvou poctivých kolečkách kolem budovy La Grande Poste se mi nepodařilo najít vchod, a tak jsem odeslání čumkaret musel odložit na zítra.

Chvíli po páté hodině jsem neusedl po britském způsobu k čaji, ale konečně k obědu. V miniaturním občerstvení za hradbami starého města přede mně na vykachlíkovaný „stůl“ táhnoucí se podél všech stěn obsluha postupně naskládala polévku (s limetkou na dochucení), rajčatový salát, čtyři kusy grilovaného lilku a stejné množství zeleninových placek v trojobalu doplněných čili omáčkou; málem bych zapomněl na ošatku s pečivem. Naplněný po okraj jsem nechal v podniku i se spropitným v přepočtu padesátikorunu a vydal se k průlivu oddělujícímu Rabat od Salé, kde se na kopci nachází Tour Hasan: nikdy nedokončený, čtyřiačtyřicet metrů vysoký, starověký minaret sousedící s více než třemi stovkami sloupů, které měly tvořit základ největší mešity západního muslimského světa. Přestože je památka zapsaná na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a o turisty tam není nouze, nikdo po vás nechce vstupné a celý areál si můžete užít zadarmo. Jediné omezení je o kousek vedle, kde kolem červenobílé pásky ohraničující pár metrů široký čerstvě vysazený trávník několik mužů hlídá, aby na něj nikdo nevstupoval – od zídky za ním jsou totiž nejlepší fotky s dvěma sty padesáti metry druhým nejvyšším mrakodrapem afrického kontinentu, který by měl být po šesti letech od zahájení stavby letos konečně dokončen.

Po dvaceti minutách chůze dorazím na větrné nábřeží, po jehož celé délce se půjčují na krátkou projížďku malá autíčka s dětskými motivy, čehož využívají v drtivé většině dospělí. Ještě ocením krásnou repliku staré dřevěné lodě, která nyní slouží jako restaurace, oklepu se při pohledu na surfaře ve vlnách pod skalami a kolem skupinky Afričanů zpívajících a hrajících na hudební nástroje, což příjemně dokresluje atmosféru pozdního odpoledne, projdu až do úzkých uliček mediny, jak se v Maroku říká nejstarší části města. Všechny domy jsou zde natřeny bílou barvou, kterou občas oživí kousek modré na květináči či malém kusu zdi, ale oproti Tangeru to zde působí jaksi uměle – před hlavní branou mě jeden místní upozorňuje, že se za hodinu zavírá, jako první narazím na informační stánek a v uličkách, kam jsem si přišel na malou chvíli příjemně zabloudit, nenarazím kromě několika turistů ani na živáčka.

Z vyhlídky na průliv na jedné a do nekonečna se rozprostírající oceán na druhé straně spatřím v dáli maják a vydávám se k němu. Brána je sice otevřená, ale cestu k ní střeží hlídač, který zde se svými kamarády rozehrál fotbalový zápas, ale ani přímluva jednoho z jeho malá anglicky mluvících spoluhráčů ho neobměkčí, abych mě pustil blíže – prý je to nebezpečné. Na úplatky se příliš necítím, tak se přesouvám na vedle ležící vulkanické skály, o které se tříští vysoké přílivové vlny, a společně s další zhruba desítkou lidí sledujeme jako vždy působivý západ slunce nad mořem. Nazpět ve městě si nechám u stánku na ulici za pár korun stočit do lahve čerstvě vylisovaný pomerančový džus a brouzdám kolem krámků, případně jen dřevěných kár drobných živnostníků – bylinkářů, kořenářů, holičů, prodejců esencí, barev, látek či domácích potřeb, ševců, krejčích, čističů bot a různých řemeslníků, kteří zároveň fungují jako opraváři.

Populárním jídlem do ruky jsou různé panini a sendviče, ale člověk přímo na ulici sežene kromě spousty druhů oliv, datlí, tureckého medu a melasy také celé kusy zvířat včetně takových specialit jako jsou kozí nožky, kopyta nebo šneci v domácí omáčce. Mnohé stánky s rychlým občerstvením se kouzelně objeví na rozích obytných čtvrtí teprve po setmění a rázem jsou v obklíčení zákazníků, kteří si u večeře ve formě mnoha malých porcí za pár dirhamů zároveň ještě poklábosí se sousedy. Denně čerstvé pečivo, především kulatou chlebovitou placku, dostanete v každém obchodě s potravinami a to stejné platí i pro plynové bomby. Z napodobenin oblečení mě pobavila značka acliclas s logem téměř k nerozeznání od té pravé, zahnat hlad můžete v Sandwayi nebo Faceburgeru a nábytek za nejlepší ceny koupíte jedině v řetězci KITEA. Zvlášť rád vzpomínám na pána s malým proutěným košíčkem prodávajícího na ulici „originální“ DVD s Windows a Office.

Pomalu mířím na tramvaj, abych ke svým hostitelům nepřijel příliš pozdě. Naposledy jsem se ozval někdy odpoledne a po návštěvě místní pobočky francouzského supermarketu Carrefour tak raději usednu do blízké poloprázdné kavárny, která inzeruje Wi-Fi, a u obligátního čaje píšu Yusefovi, že jsem pomalu na cestě a jestli mě jeho bratr Mohamed, který se učí na holiče, ještě dnes stihne ostříhat.

Během krátké chůze ze zastávky obdaruji zuboženého bezdomovce několika banány a lehce po půl desáté mi otvírá nejmladší člen rodiny. Yusefa nacházím v pokoji na posteli s ovladačem od konzole v ruce – pokračuje v rozehrané hře ze včerejšího večera -, ale po chvíli s ním vyrážím do okolí koupit nějaké koření. V obchodě jeho známého trávíme několik desítek minut, protože se ptám na všechno možné: co je to za koření, na co se používá, jaký typický marocký čaj (dovezený z Číny) je nejkvalitnější… Když Yusef neví, zeptá se prodavače, který během zavírání krámku stíhá kromě nás zároveň obsluhovat i několik posledních zákazníků. Poté se přesouváme přes ulici od „našeho“ domu do bytu, o nějž se můj hostitel stará, a do půlnoci si ještě povídáme o všem možném – o jeho nové přítelkyni, se kterou zažil dnes první trucování, jež vyústilo v to, že na něj přes celou ulici zavolala, že ho miluje, o půldruhého roku dlouhém cestování po světě nebo o jeho otci, který je imámem v mešitě, vedle níž bydlí, a zároveň uznávanou osobou v blízkém a širokém okolí. Aktuálně zaštiťuje projekt stavby mešity ve své rodné vesnici, na nějž prý získal peníze mezi řečí s několika podnikateli pouhým povzdechnutím si nad tím, jaká je škoda, že tamní obyvatelé nemají vhodnější místo k modlitbě. Z poklidného hovoru nás najednou vyruší dva výstřely venku, ale když se jdeme podívat na balkón, co se děje, okolí je liduprázdné až na nočního hlídače, se kterým se Yusef domlouvá hvizdem a posunky, žádné bližší informace ale nezíská.

Po návratu domů potkáme Mohameda, který se nabízí, že by mě ještě ostříhal, ale nakonec se domluvíme, že to zvládneme ráno, což mi trošku nabourá plány, protože jsem chtěl před poledním odjezdem ještě stihnout návštěvu muzea umění, případně královského paláce v centru. Protože můj osobní holič své náčiní rozbaluje až někdy po deváté hodině, dobré dvě desítky minut mi vytváří na hlavě účes podle aktuální místní módy a následně se ještě podává snídaně, smiřuji se s tím, že nic z naplánovaných aktivit nestihnu a raději se se všemi pěkně rozloučím. Yusef mě zachraňuje od faux pas otázkou, jestli jsem dal jeho bratrovi za svůj nový sestřih dýško, už mi ale neradí, kolika dirhamy bych ho měl obdarovat, a tak doufám, že jsme si kvit.

Za slabou čtvrthodinku dorážím na zastávku tramvaje a pak už jen zbývá jízda přes celé souměstí až k vlakovému nádraží, kam dorážím docela načas, a tak v hale jen rychle napíšu Yusefovi, že jsem dorazil v pořádku, a jdu se uvelebit na své místo. Hodinu a kousek trvající jízdu si člověk ani pořádně nestačí užít a už je v cílové stanici. Místní z Tangeru, kteří však dost možná nikdy veřejnou dopravu nepoužili, mi doporučovali si vzít z vlakového nádraží na letiště taxi, to však není můj styl, a protože jsem už dříve našel číslo autobusu, který jede požadovaným směrem, a dokonce ho hned po opuštění staniční budovy vidím kolem mě projet, podle rady okolostojícího studenta hledám zastávku. Tu většinou poznáte podle čekajících lidí, protože vystavený jízdní řád nebo mapa spojů je zde hudbou hodně daleké budoucnosti. Po téměř dvaceti minutách, kdy zastaví snad všechny linky kromě té mé vytoužené, místo opouštím a pronásleduji na druhé straně silnice právě přijíždějící autobus, jenž mě přivede na konečnou, kde už se srocuje početnější skupina nervózně přešlapujících lidí, takže vím, že jsem dorazil na správné místo.

Opět za pár korun přejedu dobrých deset kilometrů přes celé město, zatímco pravidelně kontroluji správný směr na mapě. Na konečné, která nezůstává svému jménu nic dlužna, mě ještě překvapí linka autobusu, kterou jsem během svého dřívějšího čekání několikrát ostentativně ignoroval. Na zbývající půlhodinovou cestu pěšky si koupím trs banánů a než dorazím do letištní haly, moc jich nezbývá. Plán strávit čas před odletem produktivně rozcupoval na kusy obtloustlý celník, když mě poslal čekat do řady k přepážce aerolinky, přestože jsem neměl odbavené zavazadlo. Z nějakého důvodu totiž na letišti v Maroku požadují aerolinkou rukou vyplněný a potvrzený kus zeleného papíru opravňujícího cestující ke vstupu do mezinárodního prostoru, kde se všichni ještě jednou prokazují cestovním pasem. Po několika desítkách minut dlouhém čekání – jak jinak než v té pomalejší ze dvou front – se před přepážkou objevil mladý, snad by se dalo říci i „bludný“, holandský cestovatel, který nedávno ztratil doklady. Usměvavá obsluha ho měla problém odbavit, ale nakonec ho nechala proběhnout se po letišti kvůli dodatečnému papírování, naúčtovala k tomu navíc €50 v hotovosti, jež si musel půjčit od jiného okolo stojícího cizince, a vše dobře dopadlo. Jakožto nekuřák jsem si ještě před odletem ze zvyku v letištním duty-free koupil karton cigaret, oproti cenám v tuzemsku levnějších o 50 Kč za krabičku, a nejen že za svůj první pobyt v Africe nepřišel k úhoně, ale ještě se vrátil domů s novým účesem.

P.S.: Tajnou skříňku se mi po několika dlouhých minutách zkoušení podařilo otevřít docela náhodou během zpátečního letu, a přestože pro mě tak přišla o něco ze své tajuplnosti, stále je bezpečnou skrýší před většinou nenechavých rukou a hlavně nejen pěkným, ale hlavně užitečným suvenýrem.