Stěhování do Valencie

Už to bude víc než měsíc, kdy jsme se sbalili a na neurčito přestěhovali přesně doprostřed východního pobřeží Pyrenejského poloostrova. Volba padla na s necelým milionem obyvatel třetí největší španělské město, které ve druhém století před naším letopočtem založili Římané. Valencie své poloze na pobřeží stejnojmenného zálivu vděčí mimo jiné za mírné zimy, což byl přesně náš cíl. Nyní takřka v polovině listopadu už to sice není na koupání, i přes den je člověk občas rád za mikinu a doma už moje zimomřivé nohy vyžadují dvoje ponožky, ale teprve dnes jsem poprvé od odjezdu z Česka oblékl rifle a stále věřím, že následujících pár měsíců bude o poznání snesitelnějších než doma ve střední Evropě.

V polovině prvního říjnového týdne jsme nejprve absolvovali noční přejezd z Prahy do Norimberku, vyhlášeného krásnými vánočními trhy, jejichž krás jsme si při pětikilometrovém pochodu z autobusové zastávky na letiště bohužel nevšimli. Nejen proto, že do zahájení zbývaly stále ještě dva měsíce, ale hlavně protože ve dvě hodiny ráno byly ulice historického centra, kterými se rozléhal pouze monotónní rachot koleček našich kufrů, naprosto liduprázdné. A to až do té míry, že jsme první taxi odchytli až v polovině cesty, kdy už se nám €20 zdálo zbytečně moc, a tak jsme zkratkou po kamenité lesní cestě pomalu došli až do odbavovací haly.

Po osmi letech jsem absolvoval let s odbaveným kufrem, za což jsem si kromě vyšší ceny vysloužil i povinnost za sebou zavazadlo stále tahat a náležitě jsem si to užíval. Do váhového limitu jsem se i přes sbalený stan vlezl se slušnou rezervou, na rozdíl od Míši, nad jejímiž třemi kily navíc ale personál přimhouřil oko; teprve později mi prozradila, že si kromě nejnutnějšího vybavení na vodní sporty a ferraty pro jistotu přibalila i litrové balení červené barvy. Bez ztráty kytičky jsme před desátou dopoledne po probdělé noci a dvou a půl hodinách letu mohli vyrazit z valencijského letiště do centra – jen co jsme se opět shledali s mobilem zapomenutým v letadle.

Moje ne úplně bystrá mysl sledovala z okna autobusu vyprahlou krajinu kolem typického španělského osídlení: třípatrové domky s plochými střechami a těžkými roletami chránícími před rozpáleným sluncem, na každém rohu kavárničky, pánská holičství, bary s venkovním posezením nabízející tapas a místní staříky pokuřující doutníčky zabrané od brzkých ranních hodin do zapáleného hovoru. Ve městě jsme ihned ochutnali čerstvé exotické ovoce z jedné z mnoha všudypřítomných fruterií provozovaných většinou muslimskými přistěhovalci a přes náměstí Plaça de l’Ajuntament došli na autobus, který nás konečně zavezl k našemu ubytování.

Návštěva několik desítek metrů vzdáleného supermarketu Mercadona jakoby mě vrátila dva roky nazpět, kdy jsem trávil zimu na největším z Kanárských ostrovů, Tenerife – nabídka ani organizace obchodu se prakticky nezměnila, ale protože já jsem od té doby změnil jídelníček, namísto typické španělské sušené šunky a uzrálého sýra jsem hledal gazpacho, guacamole a hummus; banderillas (nakládané okurčičky s olivou, cibulkou a papričkou na špejli) však nechyběly ani tentokrát. Příliš se nezměnilo ani třídění odpadu – do žlutého kontejneru zde patří jak plasty, tak plechovky nebo tetrapak, a zálohované obaly jsou stále hudbou budoucnosti.

Ještě ten den večer jsme zhlédli koncert vážné hudby v moderní budově Paláce umění královny Sofie, která je jednou z dominant místního Města umění a věd v téměř deset kilometrů dlouhém parku Turia. Ten vznikl odklonem stejnojmenné řeky ve druhé polovině minulého století po ničivých záplavách, jež zpustošily velkou část města a nadto si vyžádaly stovky obětí na životech. Rada města zde původně chtěla vybudovat rychlostní komunikaci, obyvatelé se však jasně vyjádřili proti tomuto záměru a díky nim dnes město protíná v průměru půldruhého sta metrů široký pás zeleně s parkem a sportovišti, jenž ohraničuje zoologická zahrada „nové generace“ na jedné a zmíněná působivá architektura kulturně-vědecko-odpočinkového komplexu s největším akváriem v Evropě na druhé straně. Odtud je to co by kamenem dohodil k přístavu, který byl založen na samém sklonku patnáctého století a dnes patří k nejrušnějším v Evropě.

Poblíž ležící čtvrť Cabanyal je zajímavou směsí plážové pohody a opuštěné historie, směrem do středu města přes Algirós dlouhé minuty procházíte typickým sídlištěm s vysokými „paneláky“, které jsou prakticky nejvyššími budovami v celém městě, hlavní vlakové nádraží ohraničuje Roquetu, kde seženete prakticky cokoliv z čínské, potažmo asijské kuchyně, a Russafu (arabsky zahrada, jež je populární mezi zahraničními nomády, ale stejnou atmosféru jednosměrných uliček s kavárnami a bary na každém rohu secesních budov nabízí i mnohé další oblasti. Mezi stromy vysazenými po celém městě dominují mandarinky a každý větší bulvár má ve svém středu nebo alespoň na okrajích zelenou oázu s lavičkami. Příkladem je tři kilometry dlouhá Avenida de Blasco Ibáñez, pojmenovaná po místním rodákovi, spisovateli a politikovi, která vás zavede od zastávky vlaku a metra až do velké historické zahrady se sochami, fontánou, rozáriem a muzeem přírodních věd, kde se můžete podívat třeba na kostru dinosaura.

Rozsáhlé historické centrum, do něhož se ze severu dostanete mimo jiné dvěma mohutnými branami z původního opevnění, je protkáno malebnými uličkami, které propojují náměstíčka s mnohými pamětihodnostmi. Gotická katedrála Panny Marie postavená ve čtrnáctém století po vítězství nad muslimy na místě bývalé mešity v jedné ze svých kaplí ukrývá kalich, kteří mnozí považují za posvátný Svatý grál. V seznamu dědictví UNESCO se nachází budova tzv. Hedvábné burzy, poblíž stojí modernistická tržnice a směrem k hlavnímu nádraží, jehož budova byla postavena v polovině devatenáctého století, budete míjet vysoké budovy v architektonickém stylu eklekticismu.

Necelých deset kilometrů na jih podél pobřeží se rozkládá přírodní park La Albufera s jedním z největších jezer ve Španělsku, které, oddělené od moře sotva kilometrovým pásem, bylo přirozeně slané, ale díky postupnému uzavírání vodních cest je zde nyní sladká voda. Jedno nedělní odpoledne jsme se tam cestou kolem lánů rýžových polí vydali na náš první výlet.

Poloha města na rovině vybízí k využití kola pro každodenní dopravu, což bylo ještě podpořeno výstavbou husté sítě cyklostezek, jimž často musely ustoupit i silnice. Z digitálních počítadel lze vyčíst, že se po nich denně, především v centru, přepraví několik tisíc velocipedistů a uživatelů elektrických koloběžek; ti druzí poctivě nosí helmy, snad z obavy před strážníky, kteří pokutují i jízdu se sluchátky. Již přes dvanáct let ve městě funguje půjčování jízdních kol – největším poskytovatelem je Valenbisi od francouzské firmy JCDecaux, s téměř třemi sty parkovacími stanicemi; v přepočtu za sedm set korun můžete po dvanáct měsíců využívat kolo vždy na půl hodiny, avšak bez omezení počtu jízd. Kromě deseti linek metra a tramvaje je hromadná doprava zajišťována autobusy a pokud jste mladší třiceti let a podaří se vám domluvit si schůzku na úřadě, můžete ji používat až do konce letošního roku úplně zdarma. Z nové nádražní budovy vyjíždí rovněž rychlovlaky, které vás za půldruhou hodinu dopraví do Madridu. Autobusy a vlaky jsou jediná místa, kde je stále vyžadována nasazená rouška, i když v těch druhých se to příliš nekontroluje.

Díky kombinaci výše zmíněného je Valencie, mimochodem nedávno zvolená Evropským zeleným městem pro rok 2024, oblíbeným cílem expatů, a tak zde není nouze o zajímavé lidi z celého světa, kteří denně organizují spousty aktivit, z nichž si vybere každý. Zatím jsem navštívil konferenci start-upů, brzy se začal zapojovat do programátorské studijní skupiny a každé úterý si nenechám ujít večer deskových a karetních her, u nějž se pravidelně potkává až stovka účastníků. Jedno sobotní setkání valencijských nomádů v hospůdce Monterey, kde jsem přesně před rokem pobýval – myslím teď téměř stejnojmenné město na severu Mexika -, se trošku protáhlo a před půlnocí jsme se přesunuli do nedalekého karaoke baru, abychom každý reprezentovali svou zemi. Jožin z bažin se kupodivu na playlistu nenacházel, roztancoval jsem tedy osazenstvo dvě dekády starou klasikou od Vengaboys a po dalším drinku se vydal směrem k našemu tehdejšímu ubytování.

Protože baterka mobilu už od brzkého večera nebyla v nejlepší kondici, natáčení videí ji prakticky odrovnalo a v neznámých ulicích velkoměsta se člověk bez moderních technologií orientuje docela obtížně, zaplul jsem do i přes pozdní hodinu stále ještě otevřeného baru a poprosil majitele o nabití telefonu. Následující půlhodinku jsem si u piva krátil pozorováním interakce návštěvníků s barmanem a když se schylovalo k zavření nálevny, s díky jsem si vyzvednul mobil a konečně vyrazil do postele. Tedy to alespoň byl původní záměr, ale k mému překvapení se telefon nezapnul, a tak mi nezbývalo nic jiného, než vyrazit tušeným směrem „poslepu“. Pamatoval jsem si, že se nedaleko nachází tramvajová zastávka, naskočil jsem tedy na projíždějící spoj a čekal, až dorazím do známější části města. Zničehonic jsem se ale ocitl na úplně neznámé konečné a byl nucen vystoupit; návrat stejnou linkou o chvíli později mi byl ochrankou znemožněn se slovy, že tramvaj určitě nejede tam, kam chci. Nemělo cenu se hádat – zkuste schválně popsat, kam jedete, když to nevíte.

A tak jsem se prakticky nazdařbůh vydal na cestu, občas poprosil kolemjdoucí o ukázání mapy na telefonu, abych se alespoň trošku zorientoval; mnozí se však se mnou odmítali vůbec bavit. Když jsem narazil na koleje, šel jsem chvíli po nich, ale každé jejich rozdělení mi bylo prakticky stopkou. Ani nevím, kolik mohlo být hodin, když jsem dorazil na konec města – přede mnou už jen dálnice a pole – a schoulil se do závětří poblíž vchodu činžovního domu pod ručník, který jsem si vzal odpoledne na pláž. Spánek na tvrdém chodníku netrval příliš dlouho a brzy jsem pokračoval v chůzi, jež zahřála o něco více. Druhý pokus o odpočinek v parčíku uprostřed jednoho bulváru byl rovněž z kategorie těch krátkých, ale uvnitř jsem cítil, že se blížím vytouženému cíli. Jedno kouknutí do mobilu pejskaře nad ránem venčícího svého čtyřnohého přítele, dlouhý pochod po jakési hlavní třídě a konečně autobusová zastávka s mapou zobrazující výsek okolní části města, na jejímž samotném okraji jsem poznal známý tvar ulic a před šestou ranní konečně dorazil ke vchodu domu, v jehož podkrovním bytě jsme se na víkend ubytovali.

Matně jsem si vybavoval jméno majitele, nicméně ani na jednom zvonku jsem jej neviděl, nehledě na to, že horní řada byla neoznačená. Napotřetí jsem se konečně dozvonil k jednomu ze sousedů a následoval žádosti hostitele z Airbnb, abychom se prezentovali jako jeho kamarádi, což bylo rozespalým hlasem rychle odhaleno, ale další zazvonění mi už umožnilo vstup do domu a za chvíli jsem klepal na dveře od bytu. Bohužel bez odezvy, a to ani po zmáčknutí zvonku, tak jsem už dost naštvaně a rezignovaně usedl na zápraží hlavou opřený o dveře, což konečně zabralo a probuzený majitel, přestože se příliš netvářil, mě pustil dovnitř. Do postele jsem vlezl po sedmé hodině ráno, když už pomalu začínalo svítat.

Přestože jsme se snažili si najít dlouhodobý podnájem již pár týdnů dopředu, kromě toho, že jsme málem přišli o půldruhého tisíce eur skrz podvodnou nabídku, se nám nepodařilo zajistit vůbec nic, a tak jsme byli odkázáni na staré dobré známé vyhledávače ubytování Airbnb a Booking. Po této nepříjemné zkušenosti a krátkém hovoru s Češkou Pavlínou žijící ve Valencii již šestým rokem jsem byl k rychlosti nalezení nájmu hodně skeptický, Míša však nepřestávala věřit a zatímco jsem přes den seděl u notebooku nad prací, obvolávala a obcházela realitní kanceláře v okolí. Většina inzerátů za výlohami vybízela ke koupi nemovitosti, které se zdály být oproti Česku více než levné, a když už se sem tam objevila nabídka pronájmu, byla buď rovnou přelepena nálepkou „udáno“, nebo nám to empaticky sdělil vyškolený zaměstnanec: „Bohužel, zlatíčko, nic k pronájmu teď nemáme.“

Postupně jsme zjišťovali, že získat nájemní smlouvu bez zaměstnaneckého poměru ve Španělsku, případně zaplacení minimálně na půl roku dopředu, opravdu není nic jednoduchého. Nakonec jsme vystřídali čtyři různá ubytování s různou kvalitou, přičemž to vůbec první bylo nakonec asi to nejlepší. Víkend v dětském pokoji u tříčlenné rodiny, která na tento termín pronajala i ložnici, a tak spala hromadně v obýváku na rozloženém gauči, ani pětidenní pobyt u staršího pákistánského „podnikatele“ Abdula, který přespával a trávil většinu dne v jediné místnosti rozlehlého bytu disponující stolem a kvalitním signálem na Wi-Fi a jehož přítelkyně si k nám do pokoje chodila pro své oblečení, takových kvalit nedosahovaly – na druhou stranu jsme dostali nabídku na zajišťování evropských pracovních víz pro dělníky z Pákistánu.

Nakonec se na nás však usmálo štěstí a po více než týdnu čekání na ověření našich příjmů, kdy už jsme pomalu přestali doufat, nám jedna realitní kancelář ve spolupráci s pojišťovnou z Madridu umožnila po uhrazení pojistky uzavřít nájemní smlouvu na byt v malém městečku Puçol slabou půlhodinu jízdy vlakem na sever od Valencie, tři kilometry od pláže a stejně tak daleko od blízkých kopců. Místem prochází 1500 kilometrů dlouhá historická cesta Via Augusta táhnoucí se od jihu Francie až na nejjižnější cíp pyrenejského poloostrova, a začíná zde ještě o něco delší turistická trasa s označením GR-10 vedoucí do portugalského Lisabonu.

První osídlení je datováno do doby římské říše, pár set let ve středověku tu vládli – stejně jako až do konce patnáctého století na většině území dnešního Španělska – muslimové, za jejichž éry díky poloze mezi dvěma významnými pevnostmi Puig a Sagunto celá oblast zaznamenala velký rozvoj, a v polovině třináctého století byl tento kraj dobyt Jakubem I. Aragonským. Roku 1811 nedaleko odtud proběhla jedna z významných bitev španělské války za nezávislost proti Napoleonovi a v minulém století zde v podvečer občanské války došlo k vykolejení vlaku, které způsobili anarchisté protestující proti nově zvolené pravicové vládě a vyžádalo si více než stovku zraněných a přes dvacet obětí na životech. Osada byla pro velké zásoby podzemní vody původně nazvána Puteus, což v latině znamená studna, nicméně koryto řeky za naším domem nevidělo vodu již drahnou dobu, přes zákaz vjezdu slouží spíše jako parkoviště a ani v aktuálně nejdeštivějším období roku se majitelé zde postávajících automobilů nemusí ničeho bát, protože počet deštivých dnů by se dal spočítat na prstech jedné ruky.

Oficiální statistika hovoří o 20.000 obyvatelích, přitom zde není žádné sídliště našeho typu a za pár minut člověk dojde na okraj, kde už se rozprostírají jen nekonečné, nyní postupně dozrávající mandarinkové sady. Mezi nimi se občas objeví i pomerančovníky, granátová jablka, nějaká ta datlová palma, kaki či fíkovník, pod kterým se pasou ovce. Díky vzdálenosti pouhých šesti minut chůze od nádraží ležícím na hlavním tahu do Barcelony, jenž odděluje historickou a novou část městečka, podpořené akční nabídkou místního železničního dopravce na neomezené jízdné až do konce roku za zhruba 250 Kč, je lokalita poměrně dobrá. Vlaky tu zastavují až dvakrát za hodinu, ale bývají dost plné a největší nevýhodou je nutnost brzkého návratu z města: poslední spoj vyjíždí o půl jedenácté, kdy se místní teprve chystají si vyrazit.

Nepočítáme-li koupelnu se sprchovým koutem, nový sporák, ledničku a pračku, které okupují malou kuchyňku, byl náš nový domov v prvním patře pětipatrového činžovního domu nevybavený a po rekonstrukci nepříliš čistý, a tak jsme první dny trávili úklidem a sháněním vybavení na internetových bazarech. Velký jídelní stůl se čtyřmi židlemi alespoň z části zaplnil prostorný obývák, ale ještě první noc po nastěhování se jsme disponovali jedinou „zachráněnou“ matrací – až další den se nám za dobře zaplacené pomoci výše zmíněného pákistánského gentlemana podařilo zelinářskou dodávkou převést rozměrnou dvojmatraci. Plynovému sporáku, který je zapojený, jak je to u Španělů běžné, na bombu, jsem stále ještě nepřišel na chuť – naopak už se mi párkrát povedlo něco připálit. Oproti tomu jsem si velmi rychle zvykl na nízké dveře – každé zaváhání bylo totiž okamžitě nemilosrdně potrestáno boulí na hlavě.

Během následujících dnů jsme se dočkali instalace kabelového internetu a již dále nemuseli využívat mobilní data; mimochodem dostat za €5 na měsíc k 10 GB neomezené volání a 100 minut do zahraničí musí být sen každého našince. Do místností přibyly další kusy nábytku a doplnili jsme další vybavení každé domácnosti: povlečení, nádobí, rychlovarnou konvici s volitelnou teplotou ohřevu, binchotanové uhlí na filtraci vody, pilu, dvoumetrové palmy nebo akustické panely na redukci ozvěny. Vyhověli jsme žádosti o azyl dvou mladých andulek, jejichž majitel s lítostí zjistil, že má alergii na peří – nakonec to však možná byl spíš hluk, který především starší z těchto dvou malých okřídlených ďáblů produkuje konstantně po celý den a dělá tak čest svému jménu Noisy. Postupně se k nám také sjíždějí náhodní cestovatelé: po ruském páru utíkajícím před mobilizací a dvojici polských turistek nás již brzy navštíví francouzsko-německá dvojice. Hosté mají k dispozici vlastní pokoj, a to nám kromě ložnice, obýváku a malé pracovny ještě jedna větší místnost slouží jako dočasné skladiště a dílna. Volný přístup na střechu lehce kompenzuje miniaturní balkon, kde sušíme prádlo a „větráme“ naše opeřené kamarády.

Na první dojem působila okolní čtvrť spíše ospale a nedávný přesun supermarketu na okraj města tuto představu ještě podpořil. Zátarasy na koncích ulic a kovové sloupy ve vchodech, které jsme spatřlili po příchodu, působily trošku zvláštně, ale hlouběji jsme se nad nimi nezamýšleli – třeba je to jen ochrana proti zločincům, řikali jsme si. Odpoledne prvního dne jsem však málem nemohl vylézt ze vchodu a od sousedky jsem se dozvěděl, že se od páté hodiny máme ulici vyhnout – bude tam totiž pobíhat býk! Bous al carrer je stará tradice typická pro valencijský a katalánský region a na rozdíl od u nás známějšího běhu s býky, který trvá jen několik málo minut a končí v aréně, je zde do ohrazené čtvrti vypuštěn vždy jen jeden býk, kterého provokují desítky „odvážlivců“ a mezi nimi i několik profesionálů, kteří jsou odměněni za každý zdařilý úhybný manévr potleskem. Jeden z účastníků si však už tak obratně nepočínal a na vlastní kůži pocítil, co to znamená být nabrán na rohy.

Náš počáteční zájem po pár desítkách minut stále se opakujícího scénáře opadl a po dvou hodinách občasného sledování představení jsme se do ulic vydali také – jiná cesta na nákup totiž nevedla. V deset večer už se zdála být akce u konce: pod našimi okny se proháněly pouze nadšené děti s trakařem vybaveným rohy, z počátku hořícími, které měly napodobovat býka. Před půlnocí se ulice ale opět zaplnily, vše začalo znovu a ještě kolem druhé hodiny ranní byl venku slyšet dusot kopyt a úprk mnoha párů nohou. Už před rozedněním se na ulici začaly rozléhat hlasy – tentokrát se však jednalo o běžnou ranní rutinu, kdy se křižovatka pod našimi okny probudí k životu. Otevírá pekárna, obchod s ovocem a zeleninou (nejlevnější v okolí, než supermarkety dokonce výrazně) a minimálně jeden ze dvou barů, ve kterém nesmí chybět výherní automat a v nabídce se kromě nakládaných oliv a obložených chlebů se sušenou šunkou občas objeví i carne de caballo, tedy koňské maso. O zákazníky nemají nouzi až do zhruba dvou odpoledne, kdy začne tradiční siesta, téměř všechno zavře a svět jakoby se zastavil – až na popeláře, kterým v tento čas klidu pravidelně začíná směna. Podobné je to i po celou neděli a svátky, kdy jsou veškeré obchody, včetně supermarketů, zavřené s čestnou výjimkou proslulého obchodního domu El Corte Inglés. Druhá část dne se pozvolna rozbíhá po čtvrté hodině, menší krámky zavírají kolem osmé, zelinářství a větší obchody o půl desáté; kromě barů a restaurací pak něco k snědku seženete už jen v samoobslužných automatech ve výklencích domů v centru Valencie.

Neopomenutelnou součástí našeho života se stal i kostel. Ne, že bychom byli věřící, ale když ho máte hned před domem, minimálně nepotřebujete doma hodiny a kdybyste nestihli napočítat počet odbití, sedmou večerní, resp. nedělní jedenáctou dopoledne, a zároveň začátek každodenní mše poznáte tak, že pár minut před celou hodinou se začne vyzvánět, jako by hořelo, jen aby se to o chvíli později už jen standardně zopakovalo. Občas, ještě než se k životu probudí svatostánek, nám ráno zpříjemní některý ze sousedů prozpěvováním a pískáním veselé melodie. Na ulici kromě valencijštiny, která po boku katalánštiny patří mimo španělštinu k pěti oficiálně uznávaným jazykům Španělského království a jsou v ní tudíž i mnohé nápisy na veřejnosti, občas zaslechneme i arabštinu či nějakou z afrických řečí – stejně jako v jiných okrajových částech Valencie i zde kvůli nižšímu nájmu bydlí spousta přistěhovalců z jiných částí světa. Někteří z nich pak nabízí na pláži, ve městě na ulici nebo zákazníkům v barech drobné zboží. Jednou jsem tu dokonce od dětí, které své školní tašky často tahají za sebou podobně jako kufry na kolečkách, zaslechl české slovíčko: robot.

Že se blíží dušičky, resp. stále populárnější a komerčnější halloween, by z tematického zboží a všudypřítomné výzdoby v každém druhém obchodě a restauraci či baru poznal snad i slepý. Ve čtvrti Campanar se při této příležitost odehrála tradiční ohňová slavnost Correfoc, kdy lidé převlečení za démony za doprovodu bubnů předvádějí různé kousky s pyrotechnikou. Začátkem listopadu jakoby mávnutím kouzelného proutku svátek vzpomínky na zesnulé nahradily vánoční dekorace. V centru se objevili prodavači pečených kaštanů, které jsou k dostání i v malých prodejnách potravin. Mě ale spíše zajímá, jak budou místní fandit svému národnímu týmu na nadcházejícím Mistrovství světa ve fotbale – když onehdy hrála ve Valencii slavná Barcelona, snad ani jedna hospoda v našem městečku nebyla otevřená, abych mohl nasát atmosféru.

A teď mě už omluvte, začíná každodenní odpolední siesta…