První měsíc v Monterrey

Když dnes brzy ráno dosedlo naše letadlo z Tijuany na letišti v Monterrey, uvědomil jsem si, že je to přesně měsíc, co jsem se zde ocitl poprvé. Tehdy mě ve tři hodiny v noci po více než třicetihodinové cestě z Brna přes Vídeň s přestupy v Miláně, Lisabonu a Cancúnu vyzvedla na skútru přítelkyně Míša, která do jednoho z největších měst Mexika přijela na semestr studovat. Tentokrát jsme se už spolu vraceli z několikadenního výletu po severozápadním pobřeží mexické Kalifornie, kousek od hranic s USA, a domů se dokodrcali několika autobusy přes celé město až po třech hodinách.

Že bych byl během posledních několika týdnů z něčeho vyloženě v šoku, určitě nemohu říct, ale mnoho věcí mi stále ještě přijde zajímavě odlišných. Monterrey, do nějž se běžně počítá i několik okolních měst, nyní již dokonale spojených v jeden celek, se z malé osady založené v 16. století rozrostlo díky strategické poloze a především průmyslové revoluci nejen v hlavní město státu Nuevo León, ale i jedno z největších sídel v Mexiku. Ze tří stran ho obklopují příkré hory porostlé lesy, kde žijí jeleni, medvědi a pár dalších zvířat, které snad ani nemají v češtině jméno. Ze západu na východ jím protéká řeka Santa Catarina – alespoň podle map, aktuálně ji totiž lze spíše tušit podle vyschlého koryta. Mnoho výškových budov zde nenajdete, a tak je celá aglomerace velmi rozlehlá. Více než pět milionů obyvatel může využívat pod-, resp. nadzemní dráhu příznačně nazvanou Metrorrey, která je v provozu od roku 1991, ale doposud pouze na třech linkách a jen v centru města. Vlaky jsou v celém Mexiku až na pár výjimek určeny pro nákladní dopravu – jeden z nich v naší městské části každých pár hodin ve dne, v noci troubí na celé údolí, a tak se obyvatelstvo i díky cenám benzínu, jež jen lehce překračují 20 Kč a vždy vám ho načerpá obsluha, přepravuje buď vlastními auty především amerických a japonských značek, taxíky, jež zákazníky lákají zvukovými signály, nebo pomocí husté sítě autobusových spojů.

Oproti menším městům zde nejezdí minibusy či upravené dodávky, ale klasické velké autobusy. Pokud nechcete platit hotovostí a ještě ušetřit, můžete pro platbu jízdného použít nabíjecí kartu: např. druhá jízda po přestupu je za polovinu, třetí zdarma. Cena je stejná, ať jedete jednu zastávku, nebo až na konečnou. Jízdu občas také „zpříjemní“ zpěváci, jejichž výkon někteří cestující ocení i drobným obnosem. Stejně jako v jiných mexických městech nejsou některé zastávky značené, čísla projíždějících linek nepřítomná, jindy jede linka stejného čísla úplně jinou trasou a pokud se už někde dopátráte času příjezdu, raději počítejte se zpožděním – řidiči si totiž občas potřebují vybrat peníze z bankomatu, nakoupit občerstvení nebo něco vyhodit do koše. Pokud však někde chybí popelnice, řeší to místní prostým naskládáním pytlů s odpadky na kraj ulice, odkud je v noci sbírají popelářské vozy (bohužel se často do té doby válejí všude kolem).

Pro zastavení je nutné zamávat (i když i tak autobus někdy pouze vesele projede kolem) a při výstupu dát znamení – tlačítkem, a pokud chybí, tak „silným hlasem“, jak praví cedule uvnitř. Poznat spoj, kterým chcete jet, je občas též alchymie: všechny mají napsanou minimálně cílovou destinaci (i když občas jen fixou), většina pak číslo linky, ale mnohdy se orientujete jen podle barvy vozidla a i tak se pro jistotu raději zeptejte kolemjdoucích nebo následujte ostatní čekající – zvlášť pak v noci, kdy je těžké na nepříliš osvětlené ulici z dálky přijíždějící ještě hůře osvětlený autobus poznat. Třešničkou na dortu budiž fakt, že se v systému neorientují ani mnozí místní a někteří z nich dokonce ve zdejší městské hromadné dopravě nikdy nejeli.

Přes obecně chaotičtější fungování dopravy jsou řidiči docela ohleduplní a chodce dokonce mnohdy sami pouští přejít silnici, i když třeba zrovna není na přechodu. Semafory na občas zajímavě řešených křižovatkách, kde vám čekání zkrátí drobní prodejci všeho možného, dětští umývači oken, žonglující klauni, ale i obyčejní žebráci, jsou běžně na druhé straně ulice a často je supluje značka stop – zde však se zvláštním nápisem „Alto“, který údajně pochází z německého „Halt“. Kdyby chtěl někdo jet náhodou moc rychle, umravní ho různorodé retardéry, které jsou především v obytných zónách každých pár metrů – a především zde dokáží náležitě okořenit jízdu autobusem, ale narazíte na ně i na víceproudých silnicích. Po těch se prohání kamiony klasického amerického vzhledu, některé jako by z reklamy na Coca-Colu vypadly.

I policejní auta jsou tady rovněž podobná svým kolegům z USA a to včetně klasických červeno-modrých majáků, které ale používají i soukromé bezpečnostní služby. Je však možné zahlédnout i strážníka na horském kole, k němuž má připnutou pušku. Občas se kolem vás prožene policejní nebo vojenský pickup nebo dva naložené ozbrojenci se štíty v kuklách, jinak však město nepůsobí ani v nočních hodinách nebezpečně. Přesto movitější obyvatelstvo bydlí v komplexech s vrátnicí a vysokými ploty (ten náš se dokonce v jedné části honosí dráty s elektrickým napětím), nezřídka kdy zahlédnete plakátek s fotkou pohřešované osoby a některé městské části se doporučují raději nenavštěvovat.

Právě tam ale narazíte na nejtypičtější pouliční občerstvení: drobné, většinou pojízdné stánky s tacos, gorditas, flautas, tamales, enchiladas, quesadillami, burritem, obarvenými smaženými bramborovými lupínky, hamburgery či hotdogy. Najdete je v každé druhé ulici otevřené od časného rána anebo naopak až po setmění, často doprovázené hudební produkcí a stejně jako jinde je nejlepším kritériem jejich kvality velikost hloučku postávajících či sedících strávníků. V Monterrey, které je proslulé tradičními masovými specialitami, nejčastěji narazíte právě na masovou náplň, jíž sekundují pro Mexiko typické fazole. Pro našince budou jedním z nejexotičtějších pokrmů listy nopálového kaktusu následované houbami rostoucími na kukuřičných klasech. Mezi další běžné suroviny místní kuchyně patří cibule, česnek, rajčata, limetky a čerstvé zelené papričky – serano nebo jalapeño. Chilli najdete v různých formách v drtivé většině pokrmů – dokonce i některých sladkostech a zmrzlině (spoustu druhů výborných ovocných sorbetů koupíte za pár pesos) a často i nápojů, pivo nevyjímaje. Velmi rozšířená je sladkokyselá omáčka chamoy, která se rozšířila díky imigrantům z Číny a Japonska.

Při vstupu do supermarketu, kterých najdete v každé čtvrti hned několik a to jak těch mexických, tak amerických značek, vám ochranka změří teplotu a dohlédne na použití antibakteriálního gelu; roušky jsou ve všech vnitřních prostorách i dopravě samozřejmostí. Všude najdete sáčky či konzervy s již uvařenými luštěninami, nejčastěji pak fazolemi, kterých je k dispozici hned několik druhů, celkově je však výběr v Česku, troufám si říct, větší. To samé platí o koření, mezi kterým visí sáčky s oříšky a sušenými plody: máte sice možnost výběru z více než desítky druhů chilli, ale sehnat u nás běžné druhy vyžaduje návštěvu specializovaného obchodu. Co naopak u nás rozhodně standardně nenajdete, jsou tortilly, pro něž je většinou vyhrazeno hned několik polic: nejčastější jsou pšeničné následované kukuřičnými, celozrnnými nebo různě ochucenými. Pečivo, mezi kterým ve výběru s velkým náskokem vede sladké před slaným bílým, koupíte buď balené, nebo si je naberete kleštěmi na kovový na tác a obsluha vám je následně zabalí (některé kousky ještě zvlášť do plastové fólie) a namarkuje. Je levnější než u nás, stejně tak zákusky, výjimkou je z nějakého divného důvodu toustový chléb, který se dokonce někdy prodává už opečený. Koupit můžete dokonce i chleba namazaný máslem či Nutellou.

Za další „amerikanizmus“ považuji zaměstnance, většinou starších ročníků, kteří vám za pokladnami skládají zboží do tašek a na parkovištích před většími prodejnami, kde jsou pro ty nejhladovější nakupující k dispozici i samoobslužné grily, vám s nákupem jejich kolegové dokonce pomůžou až do auta, za což si občas vyslouží i dýško. I zde narazíte na slevové akce, občas je však cena na pokladně odlišná od té avizované v obchodě. Přesně před rokem zavedlo ministerstvo zdravotnictví povinné značení barviv nevhodných pro děti, nadměrného obsahu cukrů, tuků, soli a kalorií u balených potravin a nealkoholických nápojů, a tak na téměř všech výrobcích najdete alespoň jeden černý štítek. Od letošního dubna je navíc v platnosti zákaz propagace těchto výrobků za použití animovaných postaviček, dětí nebo celebrit. Kdyby se takto vláda angažovala i v třídění odpadu a regulaci jednorázových plastů…

Omezení se týká i prodeje alkoholu, které se může lišit v každém z jedenatřiceti mexických států: např. v Monterrey si nekoupíte pivo před devátou hodinou ranní a po jedné hodině v noci. To ale platí jen přes pracovní týden: v pátek a sobotu je to druhá ranní a v neděli, svátky a dny, kdy jsou volby v šest večer. Český národní nápoj patří i tady, společně s různými druhy tequily, k nejpopulárnějšímu alkoholu. Kromě dvou hlavních pivovarů, které dohromady produkují více než desítku různých značek, nejčastěji ležáku (volitelně nízkokalorického), ale i různě ochucených piv (mimo celosvětově známou Coronu je asi nejzajímavější clamato – směs rajčat, celeru, limetky a vývaru ze škeblí), jsou v nabídce i většinou o dost dražší importovaná piva a pro fajnšmekry i chuťově zajímavá piva ze stále rostoucího počtu minipivovarů. Podniky ve stylu hospody či baru v Monterrey příliš běžné nejsou (na rozdíl od jednoduchých prodejen resp. výdejen alkoholu) a najdete je kdyžtak spíše v centru města – některé z nich se zaměřují čistě na malé producenty piva a mají rozmanitou nabídku stylů a značek z celého světa. Cena za třetinku, což je zde běžná míra, v těchto provozovnách začíná na 50 pesos a může vyšplhat až k půldruhé stovce (1 peso je aktuálně cca 1,1 Kč). Mekkou minipivovarů v Mexiku je pak stát Baja California na hranicích s USA, odkud je to co by kamenem dohodil do San Diega – jen v tomto městě je více než stovka pivovarů.

Na každé větší ulici najdete minimarkety dvou hlavních značek: americké 7-Eleven a domácí Oxxo, která byla založena právě v Monterrey v sedmdesátých letech po vstupu první zmíněné na mexický trh. Obě nabízí prakticky totožné zboží – drobné občerstvení a (ne)alkoholické nápoje, většinou jsou otevřeny nonstop a často mají i čerpací stanici; druhá zmíněná navíc umožňuje zaplatit výdaje za domácnost, nabíjet kartu na MHD nebo vyzvednout a uhradit letenky či jízdenky na meziměstské autobusy. Většinou není problém platit bezhotovostně, ale bezkontaktně to ještě není příliš rozšířené, a jednou jsem také viděl platit stravenkami. Mimo malých rodinných krámků jsou dalším běžným typem prodejny lékárny – i ty jsou otevřené bez přestávky, najdete je na každém rohu a kromě léčiv (u některých obchodů jsou venku přímo propagovaná generika: „stejné, ale levnější“) prodávají i sladké pití nebo různé pochutiny.

Tolik mé postřehy za první měsíc strávený v Mexiku. V plánu je ještě několik dalších, ale ani to není dost na to pořádně tuto zemi poznat. Jen pro představu: rozloha celého Česka jsou pouhá 4 % plochy, kterou třináctý největší stát světa zabírá.

P.S.: Proč jsou útržky toaletního papíru menší než v Evropě jsem zatím ještě nezjistil :).