Vinice mexické Kalifornie

Stát Baja California se již po několik staletí stará defacto o celou produkci mexických vín a když jsme se tam s Míšou rozhodli zaletět, nemohli jsme návštěvu místních vinic vynechat. Po týdnu stráveném v proslulé Tijuaně a jejím okolí na hranicích s USA, jsme se přesunuli o sto kilometrů na jih do Ensenady. První večer byl ještě ve znamení degustace produktů místních minipivovarů, které především na severu kalifornského poloostrova zažívají velký rozmach. Společně s Hectorem, který nás dvě noci hostil u sebe doma, a jeho kamarádkou Mercedes jsme zavítali do čtyř podniků: pivovarů Agua Mala, Wendlandt a Transpeninsular a nakonec podniku s vyzývavou cedulí Cervecería, z něhož se vyklubala diskotéka.

Na začátku víkendu jsme se přestěhovali do soukromého apartmánu kousek od pláže, který jsme našli přes službu HomeExchange, a hned ráno zamířili lokálním minibusem na severní předměstí. Protože se návazný spoj neobjevil, pokračovali jsme dále do vnitrozemí stopem, který nás po pár desítkách kilometrů hovoru o okolí a také Česku vysadil u muzea vína. Paní u pokladny se zeptala, zda mluvíme španělsky a když jsme odpověděli, že trošku, začala mluvit anglicky a popsala nám prohlídku, na které už ale nebylo anglicky ani slovo. Poprali jsme se s tím ale statečně, dozvěděli se historii od Gruzie přes Řecko a Řím až po začátky pěstování v Mexiku, ocenili malby s vinnou tématikou a po svačině s výhledem na vinice přes ně vyrazili k vinařství, jež nám doporučil jeden místní.

Cestu jsme si vytyčili nejkratší vzdušnou čarou, a tak jsme museli přebrodit vyschlé říční koryto a překonat několik plotů, odměnou nám však byla spousta sladkých hroznů; olivy bohužel ještě nedozrály. Po čtvrté hodině odpoledne jsme si konečně ťukli sklenicí červeného z produkce Torres Alegre y Familia, majitel se nás zeptal pár zdvořilostních otázek a protože kvůli pandemickým restrikcím za necelou hodinu zavřeli, rozhodli jsme se zamířit do nejbližší vesnice a před odjezdem vyzkoušet ještě další víno. První autostop nás přiblížil jen pár set metrů, ale jen o chvíli později nás nabírá domorodec José do svého dvoumístného pickupu (nebylo to poprvé, kdy sedíme na sobě) a po pár minutách povídání o tom, odkud jsme a jak si chce jet na stará kolena vydělat do Kanady, už nabízí vlastní rozpitou láhev vína. Tuto nabídku sice i přes povznesenou náladu ještě odmítáme, podívat se na jeho koně však jedeme rádi.

Ještě se zastaví v obchůdku pro další víno a za pár momentů už se kodrcáme po prašné vesnici k jeho domu. Zvířata bohužel neviděla ani holčička v sedle jiného koníka, ale to už kolem projíždí autem Josého známý, a tak se vydáváme za ním. Netrvá to dlouho a parkujeme u rozestavěného domu na jinak prázdném pozemku po boku dalších čtyř aut – z jednoho z nich začnou místní vyhánět kozy za plot kolem domu. Za malou chvíli je hotovo a zatímco na sebe s Míšou trošku nechápavě koukáme, už nám náš hostitel nalévá víno a druhý pohárek podává svému příteli, který s námi ihned začíná hovor.

Po neúspěšném tipnutí jeho věku nám sedmdesátiletý Javier vykládá o tom, jak si tři roky vydělával v San Diego jako mariachi (skupina zpěváků s kytarami v typických kostýmech) a přidá k dobru historku z hraní pro narkobarona. Na oko si postěžuje, jak za ním všichni jeho ženatí kamarádi chodí obden na sklenku něčeho ostřejšího, zatímco on je už pár let bez manželky. Počet jeho dětí, které zplodil postupně se čtyřmi různými ženami, by se vám však na prsty jedné ruky nevešel, vnoučat ani na obě.

Pozdní odpoledne se postupně přehoupne v brzký večer; víno došlo, ale piva je stále dost. Začíná se s námi bavit i další osazenstvo – tedy hlavně s Míšou, já se svou chabou španělštinou spíše přikyvuji – a i když někteří zvolna odchází, zbytek se shodne na tom, že má hlad a pozvou nás k nedalekému posezení s grilem, kde se nabízí na prodej obnošené oblečení, ale zároveň také připravuje večeře. Informujeme kuchařku, že maso nejíme, což je bez mrknutí oka vyřešeno tortillami s fazolemi z pánve a samozřejmě nemůže chybět ani variace pálivých omáček.

Jídlo je vynikající, za chvíli se však začne kolem linout nepříjemný zápach doprovázený hustým kouřem, jehož původcem je zapálená pneumatika pouhých pár metrů od nás. Protože si s tím ostatní nedělají alespoň zpočátku velkou hlavu, také se snažíme tvářit, že se nic neděje, ale jak dýmu neubývá, i zocelení místní začínají opouštět stanoviště. Se stopováním pod rouškou tmy to nevypadá příliš růžově, ale Javi nám dává nabídku na přespání u něho doma – navíc se tam prý bude ještě hrát na kytaru a zpívat. Než se však stačíme rozmyslet, čtyřčlenná rodinka, která si s námi od přisednutí k posezení začala povídat, se začíná loučit a když se dozvíme, že míří nazpět do Ensenady, poprosíme o svezení, což je opět takřka se samozřejmostí přijato.

Sedneme si dozadu do sedmimístného minivanu a na cestu ještě vyfasujeme láhev vína a pár piv, o které se během jízdy dělíme s před námi sedícím Sergiem, a za zpěvu tradičních mexických písniček jsme za pár desítek minut přímo před branou naší rezidenční čtvrti pro následující dvě noci. Doma zjišťujeme, že vypadáme, jako bychom vylezli z uhelného dolu, veškeré oblečení a batohy putují do pračky a my do sprchy. V neděli ještě stíháme návštěvu přírodních termálních bazénů, kam se nám rovněž daří dostat pomocí stopování, a další den už po krátkém setkání a obědu v podobě domácích quesadillas u Alfreda zapitých několika pivy míříme na letiště, odkud před půlnocí odlétáme nazpět do Monterrey.