Od moře na Teide

Toto je popis mého druhého výstupu na nejvyšší horu Kanárských ostrovů a Španělska – Pico del Teide, 3.715 m.n.m. Více informací o návštěvě vrcholu během dne najdete v předchozím článku.

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale o vrcholcích hor to snad neplatí – obzvlášť když můžete mít nezapomenutelný zážitek z východu či západu slunce pozorovaného z nejvyššího bodu široko daleko. Anebo rovnou obojího! Problémem byla stále probíhající pandemie čínské netopýří chřipky a s ní spojená omezení, jedno z nichž byl zákaz vycházení během noci a druhé uzavření horské boudy pod vrcholem. Další možností byl hotel Parador uprostřed přírodní rezervace ve dvou tisících metrech, kde se však ubytování na jednu noc hravě přehoupne přes €100. Správci chaty naštěstí nad dobrodružnými povahami přimhouřili oko a ponechali jednu noclehárnu s třemi patrovými postelemi otevřenou. Když tato informace prosákla mezi skupinu turistických nadšenců zde na ostrově, začal můj cíl nabývat reálnějších obrysů.

Už dříve jsem objevil trasu označenou 0-4-0 (oficiálně PR-TF 41), která začíná na pláži El Socorro na severu a po dvaceti kilometrech končí na samotném vrcholku. Poslední chybějící ingrediencí byla možnost přespání, protože na cestu tam a zpět během jednoho dne jsem si netroufal. I když jsem neplánoval začít na pobřeží, ale ve vesnici Realejo Alto necelých 300 metrů nad mořem, převýšení tří a půl kilometrů znělo jako velká výzva. Výstup jsem naplánoval tak, abych na své 34. narozeniny sledoval východ slunce z ikonického vulkánu, kterému místní neřeknou jinak než Papá Teide. Protože po cestě není jediná možnost doplnění zásob, nezbývalo, než si s sebou vzít proviant prakticky na dva dny, a to včetně pití.

Že jsem si toho nabalil příliš, si začínám říkat už hodinu po zahájení stoupání do kopců nad vesnicí, kam jsem se ze svého ubytování v Puerto de la Cruz přemístil ráno autobusem. Během prvního půldruhého kilometru jsem „durch“ a zátěž z batohu mizí jen velmi pomalu. Cesta je dobře značená, občas je však kvůli nízké oblačnosti viditelnost pouze na pár kroků. Necelou polovinu vzdálenosti a zároveň kótu dvou tisíc výškových metrů na začátku národního parku Teide, kde na malou chvíli vykoukl z mraků cíl mé cesty, slavím krátkou zastávkou. Krajina se zde mění z borovicového lesa na suchou pustinu s malými, občas dokonce ohořelými keříky, kterou rozpaluje slunce v nadhlavníku, dokud se kolem druhé hodiny nepřiženou další mraky a nezačnu si připadat jako v postapokalypickém filmu.

Začíná to být boj o každý metr nejen pro mě, ale i pro mladý francouzský pár, který si podle výbavy však pouze dělá malý okruh po jedné ze stezek klikatících se přírodní rezervací. Po třetí hodině odpoledne už odpočítávám kilometry pouze na prstech jedné ruky a protože mám do západu slunce ještě spoustu času, zastavuji u jednoho z tzv. lávových vajec, které přímo vybízí k odpočinku, a dám si „dvacet“. Po probuzení se občerstvím dalším „lepeňákem“ a energetickou tyčinkou a vyrážím po již několikrát navštívené stezce vedoucí k hoře Montaña Blanca k závěrečnému stoupání, které oproti mé první návštěvě v prosinci beru dost zvolna. Při jedné přestávce, kdy si užívám výhledu do údolí, pozdravím sestupující českou dvojici, která se baví o stahování písniček z YouTube; sotva však zazní moje „dobrý den“, odvětí jen „dobrej“ a potichu mizí.

K chatě Altavista ve výšce 3250 m.n.m., která byla postavena v roce 1892 původně pro vědce, ale od roku 1950 slouží primárně horalům, dorážím kolem půl šesté stále jen v kraťasích, tričku a mikině; po objevení otevřených dveří a obsazení postele se však oblékám do teplejšího. Opět se občerstvím, i tentokrát rovněž krátkým spánkem a před sedmou hodinou, už s prázdnějším batohem bez spacáku a pětilitrového barelu s vodou, začínám závěrečný výstup na špičku „Pekelné hory“, což je pravý význam slova Teide v jazyce původních obyvatel ostrova. Cestou odbočím k Ledové jeskyni, která je však zabezpečena proti sestupu pletivem, svému jménu však nezůstává ani během těchto horkých dní nic dlužna. Slunce se začíná pomalu schovávat za nyní již blízkým kuželem sopky a přes údolí se začíná natahovat typický pyramidový stín, údajně největší na světě, který dopadá na moře, a mě zbývá posledních pět set metrů.

Síru tentokrát cítím už kousek nad v tuto hodinu již opuštěnou horní stanicí lanovky; dost k tomu přispívá silný vítr, se kterým bojuji o každý krok chráněn bundou s kapucí a rukavicemi. Před půl devátou stanu na vrcholu, kde potkávám jen jednu dvojici a společně pozorujeme působivé divadlo slunečních paprsků nad peřinou mraků rozprostírajících se, kam až oko dohlédne. Za patnáct minut je představení pro dnešek u konce a se zapnutou čelovkou začínám sestupovat zpět k chatě, kam po desáté hodině dorážím dokonale promrzlý, abych tam našel další dva již spící nocležníky. Ještě rychlé očištění zubů a zalézám do spacáku, kde po chvíli usínám.

Během noci se často budím kvílením větru a vrzáním postelí i z vedlejší zavřené místnosti a nad ránem, kdy nevydržím to základní lidské dilema „močit, či nemočit“ a rychle vybíhám do mrazivé noci před chatu, už mi všechny ty „hérangrovské“ zvuky přestávají připadat zábavné. Na rozdíl od svých spolunocležníků, kteří se probouzí budíkem v pět hodin, spím až do sedmi, pak se opět navleču do veškerého oblečení a východ slunce sleduji za stálého větru z kamenitého kopce vedle chaty. I při pouhém pohledu za sebe na špičku Teide musím dát za pravdu jiné cestovatelce přirovnávající počet návštěvníků během svítání k „Václaváku“. Ještě před mým probuzením se do místnosti přichází na chvíli ohřát trojice výletníků a po východu slunce jsou tam další, kteří to na samotný vrchol nestihli, protože parkoviště opouštěli až o půl páté.

Doslova si líznu slivovice z padesátimililitrové lahvičky, stále uchvácen nádhernou ranní oblohou něco málo posnídám, sbalím si věci, barel stále ještě se dvěma litry vody nechávám na místě pro strýčka Příhodu, popřeji francouzské dvojicí doposud odpočívající v noclehárně hodně štěstí a před osmou hodinou začínám pomalu sestupovat do údolí. Největší respekt mám z bolesti kolene, která mě začala provázet od minulého týdne po dvacetikilometrovém sestupu z hor k moři, ale vše jde mnohem lépe než jsem čekal. Za hodinku už svižným krokem procházím vyprahlou krajinou národního parku Teide, který je od roku 2007 na seznamu světového dědictví UNESCO. Potkávám několik turistů vybavených velmi nalehko, což mi připomene, že sluníčko už příjemně hřeje a postupně odkládám další a další vrstvy oblečení, až kráčím pouze v kraťasech a tričku, na hlavě klobouček, ale i tak jsem po dvou dnech venku trošku spálený v obličeji a dokonce se mi na popraskaných rtech utvoří pár strupů.

Ve třetině trasy se rozhoduji odbočit, abych nemusel kráčet stejnou cestou jako nahoru, a užívám si pěkného borovicového lesa s pozvolným klesáním. Obědvám ve stejném přístřešku jako včera, zásob mám stále ještě požehnaně, ale už začínám snít o teplém jídle a mysl občas zabloudí i k českým tradičním jídlům. Vypadá to, že v nižších polohách přes noc pršelo, stezka je podmáčená a kluzká, ale nohy jsou stále jisté, a tak si dovolím i odbočku k několik metrů dlouhé kouzelné jeskyni s pramenem Fuente Pedro. O půl druhé přicházím na vyhlídku La Corona, což nemá s aktuální pandemií nic společného a v překladu znamená koruna, nad městečkem Realejo Alto, kde jsem minulý den svůj výlet začal, což prakticky znamená i dosažení cíle mého putování.

Na telefonu vypínám režim letadlo a vyhledávám nejlepší spojení do Puerto de la Cruz. Sestoupání posledních tří set výškových metrů uteče velmi rychle a mám dokonce sílu doběhnout na zastávku a mávnout na okolo jedoucí autobus. Během cesty odpovídám na narozeninová přání a za hodinku už si dopřávám zaslouženou sprchu a teplé jídlo ve svém studiovém apartmánu. Večer mě ještě čeká dvouhodinová hra padelu, ale to je přece oproti výstupu na Teide hračka :).