Pico del Teide

Podívat se na nejvyšší horu Kanárského souostroví a zároveň i celého Španělska patří k cílům většiny návštěvníků ostrova Tenerife. Někdy je to pouhé zastavení v kotlině ve dvou tisících metrech s výhledem na tuto stále ještě aktivní sopku, jindy pohodlný výstup lanovkou do výšky 3,5 kilometrů a výšlap posledních zhruba dvou set výškových metrů, ti nejodvážnější ale volí devítikilometrovou pěší trasu s převýšením necelých patnácti set metrů.

Na samotnou špičku Pico del Teide je možné se během dne podívat pouze s povolením, které se vydává zdarma při žádosti na webových stránkách španělských národních parků. O propustku je dobré zažádat s dostatečným předstihem – v sezóně často i několika měsíců -, protože se každý den vydává jen dvěma stům zájemců. Připočteme-li k tomu nevyzpytatelné vysokohorské počasí, které občas nedovolí provoz lanovky nebo udělá z jinak dobře prošlapané stezky na vrchol nebezpečnou loterii, nemáte ani s vyřízeným povolením vyhráno. Vždy je záhodno zkontrolovat aktuální počasí a stav značených tras, třeba na webu volcanoteide.com. Mezi pátou hodinou odpoledne a devátou ráno vás však nikdo kontrolovat nebude, což mnohé turisty vybízí k nočnímu výstupu – kdo by nechtěl zažít působivý východ slunce ve výšce téměř čtyř tisíc metrů nad mořem?

Přestože se za nijak odvážného nepovažuji, rozhodl jsem se už po příletu na největší z Kanárských ostrovů pro variantu pěšího výstupu. Dost omezené spojení veřejnou dopravou do národního parku velelo k nalezení dalších zájemců o vysokohorskou turistiku, což se povedlo v krajance Věrce, která se na Tenerife nedávno přestěhovala. Dva a půl týdne před domluveným datem vyřizuji pro oba povolení, 11. prosince po osmé ranní hodině přisedám do auta s českou poznávací značkou ve vesnici La Camella a po půldruhé hodině přijíždíme na začátek trasy číslo 7, která vede na vrchol. Malé parkovišťátko je bohužel plně obsazené, tak se musíme vrátit necelý kilometr nazpět.

Při oblékání zaslechnu opodál češtinu, což není na největším z Kanárských ostrovů žádná rarita, a s třemi krajany, kteří se už příští den vrací zpět do vlasti, se před začátkem túry alespoň rychle pozdravíme. Stoupání je docela mírné a říkám si, že jestli to tak bude pokračovat až do konce, nemám se čeho bát. Počasí nám přeje a výhledy na okolní hory a díky minimu mraků i dolů na pobřeží jsou dech beroucí. Silné sluneční paprsky mi připomínají, že jsem si nevzal nic na hlavu. Dříve zmínění Češi nás za chvíli předejdou, tempo chůze totiž přizpůsobuji Věrce, se kterou se bavíme o zážitcích z cest a svých životních příbězích. Po zhruba třech kilometrech ale občas zastaví a za chvíli hlásí, že se i skrz nedávno poraněné chodidlo raději vrátí k autu a vyjede nahoru lanovkou.

Občas zahlédnu skupinky turistů, kteří si trasu zkracují přes sypké svahy, od čehož odrazují všudypřítomné cedule, ale což především ničí místní krajinu. Navíc je takový výstup mnohem náročnější než hlavní cesta. Nyní již sám přidávám do kroku a po dalších dvou kilometrech nepříliš náročného stoupání po kamenité cestě na horu Montaña Blanca docházím na rozcestí, odkud začíná prudký výstup po klikaté stezce mezi dvěma zkamenělými proudy lávy. Výhledy jsou více než lákavé a cestou je spousta možností k zastavení – mimo jiné malá plošina, kde na sklonku 18. století nocoval slavný německý přírodovědec Alexander von Humboldt se svou družinou, když se na Tenerife zastavil cestou do Nového světa -, já však volím strategii „bez zastavování“ a hezky krok za krokem pomalu ukrajuji výškové metry; klikatou cestu si párkrát zkrátím vyběhnutím po větších kamenných blocích. Že je prosinec, mi připomenou jen zbytky sněhu mezi kameny ve druhé polovině výstupu.

Odhadovaný čas výstupu je mezi čtyřmi a pěti hodinami, já však trasu zvládám za necelé tři a protože jsem propustku na vrchol zarezervoval na úsek mezi jednou a třetí hodinou odpoledne, musím u „vrátnice“ chvíli počkat. Kontroluji zprávy na mobilu: Věrka nakonec nepodnikne ani cestu lanovkou, noha jí to nedovolí a počká na mě tedy v autě. Mám připravené číslo povolenky, což však nestačí a kontrola chce vidět doručený e-mail. Když se mi jej ale nedaří v mobilu najít, pouští mě i bez něj. Zbývající vzdálenost posledních šesti set metrů do nadmořské výšky 3.715 metrů je kvůli menšímu obsahu kyslíku a silnému větru náročnější, než by se mohlo zdát, a ke slovu se konečně dostává i bunda, která se doposud jen kývala zavěšená za popruh batohu.

Za slabou půlhodinu stanu na vrcholu třetí nejvyšší sopky světa – pokud bychom ji měřili ode dna oceánu dělalo by to 7.500 metrů. Průvodce jiné skupiny vykládá, že je občas možné zahlédnout všech sedm okolních ostrovů; tentokrát však vidíme jen nejbližší z nich: Gran Canarii, La Palmu a La Gomeru. Všude cítím charakteristický zápach síry a na několika místech osmdesát metrů širokého kráteru je dokonce vidět, jak plyn vystupuje na povrch. Dvacet minut si užívám úžasných výhledů, než začnu sestupovat zpět k lanovce, odkud se vydávám na vedlejší sopečný vrchol.

Teprve teď prožívám menší krizi, kdy si na pár minut raději sednu, doplním tekutiny a něco málo sním. O půl čtvrté již bez dalších potíží dorážím k 700 metrů širokému kráteru druhé nejvyšší sopky ostrova, která naposledy vybuchla na samém sklonku 18. století. Cestou potkám pouze dva lidi; Pico Viejo je ve stínu svého slavnějšího souseda jak doslova, tak i co se zájmu turistů týče, což mi ale vůbec nevadí – naopak. Nerušeně si užívám pohledu do několik desítek metrů hluboké jámy pode mnou, ze které se před dvěma stoletími vyvalilo na povrch kolem 12 milionů krychlových metrů lávy, a úchvatného výhledu na tzv. Moře mraků, které se táhnou až k nedalekému ostrovu La Palma.

Ve čtyři hodiny odpoledne začínám závěrečný sestup na parkoviště s vyhlídkou Boca Tauce, kde mě má čekat Věrka. Většinu z jednoho tisíce výškových metrů víceméně sklouzávám po drobném štěrku, čas od času se musím vyzout a kamínky z bot vysypat. Poslední hodinu už kráčím po stezce mezi nízkým porostem na vyprahlé planině a chodidla pomalu hlásí, že toho pro dnešek bylo víc než dost. Když jsem na stezce skrz lávové pole na dohled parkoviště, přijíždí tam dobře známé červené auto. Věrka mě nakonec našla jen díky tomu, že jí o mém plánu pověděl jeden z Čechů, který ji tam potkal po návratu z vrcholu. Inu, odvážnému štěstí přeje.