Fotbal v Indii

Přestože zápas začíná až o půl osmé, kvůli vzdálenosti více než šedesáti kilometrů vyrážíme na skútru s místním fanouškem Rugidem už o čtyři hodiny dříve. Během cesty z pozice spolujezdce několikrát uznávám, že absolvovat ji v roli řidiče by nebyl vůbec příjemný zážitek a oplácím pozdravy účastníků stále hustšího silničního provozu, jejichž pozornosti nemůže cizinec v dresu místního fotbalového klubu ujít. Po necelých třech hodinách si konečně protahuji ztuhlé končetiny, skrz zákaz vnášení předmětů na stadion necháváme všechno s výjimkou peněz a mobilních telefonů v motorce a vyrážíme směrem k tribunám.

Nabídku na osvěžení v lokální nálevně rád přijímám a ihned se dostávám do hledáčku místních mírně podroušených štamgastů, kteří mi rovnou platí druhé pivo a lámanou angličtinou se mnou komunikují – několikrát se omlouvají, že si mě spletli s nějakým íránským brankářem. „Můj řidič“ se příliš družit nechce, rychle do sebe tedy házím i druhého lahváče a jdeme hledat prodejce dresů, kteří se shlukují kolem stadionu a v přepočtu za necelých 50 Kč nabízejí úbory pro aktuální sezónu. Následuje dvojitá bezpečnostní kontrola, která klasicky opomenula „skrytou kapsu“ na břiše, a průchod turniketem, jemuž asistují minimálně tři další pověřenci.

Oválný půdorys stadionu Fatorda, oficiálně Jawaharlal Nehru Stadium, s kapacitou 20.000 diváků napovídá, že se zde konají také zápasy kriketu – v Indii bezkonkurenčně sportu číslo jedna. Stát Goa, bývalá portugalská kolonie a nejbohatší region s dvou a půl násobkem průměrného HDP na hlavu, se od ostatních částí země neliší pouze největším zastoupení křesťanů, ale také obrovskou vášní pro fotbal. Ten profesionální nemá v Indii příliš dlouhou historii – v roce 1996 byla ustanovena první celostátní poloprofesionální soutěž a po několik let trvajících majetkových tahanicích byla teprve před třemi roky již profesionální Indian Super League oficiálně uznána Asijskou fotbalovou konfederací.

Deset týmů se v základní části hrané od října do března dvakrát utká každý s každým a čtyři nejlepší postoupí do vyřazovacích bojů. Sestup sice nikomu nehrozí, přesto se fanoušci občas dočkají nového jména – to když se majitel klubu rozhodne změnit působiště, což se před aktuální sezónou stalo jedinému týmu z hlavního města Dillí, který se přesunul 1400 kilometrů na východní pobřeží, anebo je klub nahrazen kvůli finančním těžkostem, z čehož tentokrát měli radost v Hyderabadu, jenž vystřídal Pune. Celky mají strop na souhrn platů hráčů, omezení na počet nejvýše sedmi cizinců na soupisce a povinnost do ní začlenit alespoň dva juniory. Pro zvýšení popularity fotbalu mohou týmy „podepsat“ slavnou osobnost, jejíž plat se nepočítá do platového stropu; tak se do Indie dostal třeba Alessandro Del Piero, David Trezeguet nebo Robert Pires. V aktuální sezóně sedí na trenérských židlích všech celků Evropané, z větší poloviny z Pyrenejského poloostrova.

Tým FC Goa, v jehož dresu si v roce 2014 zahrál deset zápasů i bývalý český reprezentant Miroslav Slepička, si jako tradiční účastník závěrečných bojů v minulém ročníku po čtyřech letech zopakoval účast ve finále, ale přestože s náskokem vévodí historické tabulce, se opět musel po prohře o jediný gól spokojit s druhým místem. Po devíti zápasech probíhající sezóny shlížel na ostatní účastníky z vedoucí pozice, zatímco nadcházející soupeř Odisha FC se krčil v druhé polovině tabulky. O favoritovi utkání tak nemohlo být pochyb a několik tisícovek diváků, často oděných kromě sytě oranžových dresů i ve vánočních čepičkách, se v teplém předvánočním večeru za zpěvu koled těšilo na další koncert v podání svých miláčků. Koncert ale předváděla i vánočně laděná kapela obcházející během zápasu tribuny.

Hlasatel diváky vyzval k ochraně životního prostředí připojením se do klubem podporované iniciativy Zero Waste, což popřel hned první stánek s občerstvením a lednice s vodou v plastových lahvích vedle střídačky. Následovalo vyhlášení základních sestav, zazněla státní hymna a po společném odpočtu za skandování „Let’s football!“ zápas konečně začal. Přestože měli domácí otěže zápasu pevně v rukou, svou dominanci gólově vyjádřili pouze v devatenácté minutě, když po přesném pasu do šestnáctky centroval Aridane Santana na úplně volného španělského krajánka Ferrána Corominase, který si připsal už pátý gól v sezóně, což diváci oslavili vyvěšením velké repliky dresu s nápisem „Vamos Goa!“

Trenér hostí Josep Gombau, který si udělal jméno u juniorky Barcelony a reprezentace Austrálie, se o přestávce rozhodl ve snaze oživit hru pro dvojité střídání, které o pět minut později následovala poslední povolená změna, obraz hry však zůstal stejný a na straně Odishy přibývaly pouze žluté karty a zákroky brankáře. V pětaosmdesáté minutě, kdy domácí hráli před vápnem soupeře už téměř bago a na ukazateli skóre stále svítil hubený výsledek 1:0, přišla obrovská minela hostujícího gólmana Arshdeepa Singha, jenž neudržel nepříliš prudkou střelu indického záložníka Brandona Fernandese, a na tribunách vypukly oslavy. Ani ne o dvě minuty později brankář korunoval své dnešní představení stažením domácího útočníka Ferrána Coromiase v malém vápně a sám postižený se postaral o navýšení skóre z penalty. Dokončení hattricku ve čtyřminutovém nastavení mu už hostující brankář nedopřál, a tak toho večera více než dvanáct tisícovek diváků v Goa dostalo „pod stromeček“ vítězství 3:0.

Můj tip na konečný výsledek 2:0 těsně nevyšel, zatímco můj doprovod Rugid trefil přesně, a i když jsme se vsadili „jen tak“, po zběsilé zpáteční jízdě, která uběhla snad dvakrát rychleji, jsem mu zaplatil půlnoční večeři. Peníze za vstupenku a cestu jsem mu už osobně předat nestihl – druhý den v poledne před mým odjezdem ho musel správce hostelu budit do práce, tak pravděpodobně do rána řádně slavil vítězství svého týmu.