Indická karanténa

Ještě před čtrnácti dny běžel život v Indii v zaběhlých kolejích, i když v médiích po celém světě byl již po několik týdnů hlavním tématem počet nakažených novým koronavirem z wuchanského trhu oficiálně s mořskými plody, kde jste však mohli zakoupit prakticky jakékoliv zvíře od velblouda přes vlčí štěňata až po netopýra. Na dálku sledované zprávy o zmatkující české vládě včele s vrchním ředitelem jakoby se mě netýkaly, přesto jsem je nebral na lehkou váhu. První drobnou nepříjemností byl zákaz veřejných oslav tradičního hinduistického svátku barev Holi v mnoha oblastech na severu země, další týden se ale v místě mého pobytu obešel bez jakýchkoliv omezení, přestože počet pozitivně testovaných pomalu stoupal, bylo naplánováno zrušení všech pravidelných mezinárodních letů a některé indické státy přistoupily k omezení pohybu osob.

Přituhovat začalo 17. března v Rádžastánu, kde některé místní samosprávy nařídily uzavřít bez výjimky všechna ubytovací zařízení. V „modrém městě“ Džódhpuru jsem při návštěvě zahrad Mandore v poledne viděl zřízence vyvěšovat plachtu oznamující uzavření muzeí do konce měsíce, takže jsem následně přišel i o bližší prozkoumání Mehrangarhu, jedné z největších pevností v Indii, i nedalekého památníku Džasvant Thada, odkud mě dokonce hlídači eskortovali ke vstupní bráně na motorce. Do té doby jsem se setkal s pokřikováním „Korona! Korona!“ pouze od některých dětí, nyní se však přidal i na motocyklu okolo jedoucí důchodce. Má odpověď otázkou „Aha, ty máš koronu?“ však vždy slavila vítězství. O poznání prekérnější situace nastala po večerním příjezdu do Bikáneru; problémy se začaly vyskytovat už během cesty autobusem. Zastávka v centru se bohužel nekonala, vystupoval jsem dva kilometry za městem a k hostelu, který jako jeden z mála neodmítl mou rezervaci, mě musel dopravit tuk-tuk.

Se zastavením vozítka před dveřmi ubytovacího zařízení mi zazvonil mobil: majitel se omlouval, že pro mě bohužel nemá místo. Má trpělivost začala povážlivě balancovat na hraně, ale namísto dohadování se po telefonu jsem raději vstoupil dovnitř. Naskytl se mi pohled na rozhozenou cizinku středního věku se slzami na krajíčku a trojici polozoufalých místních. Velmi rozumný a příjemný majitel, s nímž jsem byl nevědomky v kontaktu již od cesty autobusem díky spřízněnému Couchsurferovi, mi nastínil situaci zavřených hotelů, pomohl s nalezením nočního spoje do další destinace a dokonce mě na něj odvezl. S dotazy ohledně současných i budoucích omezení jsem na policejní stanici nepochodil, naopak nevěřícně koukal na policistu vítajícího mě posměškem „Korona! Korona!“ O šestnáct hodin později jsem vysedl na nádraží v Haridváru, poutním místě Hinduistů, kteří se zde koupou v posvátné a stále ještě čisté Ganze, a s mírnými obavami se zeptal na ubytování. Dvě noci zaplaceny, pas ofocen – tady se naštěstí ještě omezení skrz COVID-19 nekonala. Volba dvacetilůžkového pokoje se nemusí v situaci šíření epidemie zdát příliš moudrá, což ale cestovatelé dobře vědí, a proto jsem byl celou dobu jediným hostem.

Druhý den večer po návštěvě pověřence místní samosprávy, který mě vyzpovídal ohledně mých cest a změřil teplotu dětským dálkovým teploměrem, byl můj vnitřní klid ten tam. „Zdravotní prohlídkou“ jsem sice prošel, ale další zamýšlená destinace – horské městečko Mussoorie, kde jsem se chtěl na několik týdnů zastavit – byla pro všechny kromě usedlíků uzavřena, a tak následovalo rychlé hledání v okolí. Do dalšího rána 21. března dvě ze tří vytipovaných ubytování rovnou odmítly skrz riziko nákazy, poslední se ozvalo již po nasednutí do autobusu: udělej si krevní testy a pak teprve přijeď. Hranice mnohých států už byly v tento moment neprodyšně uzavřeny, na zítra byl nařízen celodenní zákaz vycházení a protože jsem se nechtěl zaseknout v sedmdesátitisícovém Rišikéši, kde mě z jednoho obchodu dokonce bez důvodu, který si ovšem není těžké domyslet, vykázali, rozhodl jsem se pokračovat. Mým „spolupachatelem“ se stal Brit Michael, s nímž jsem po devítihodinové cestě serpentinami vystoupil v městečku Uttarkashi, kde před dvaceti lety řádilo zemětřesení o téměř sedmi stupních momentové škály.

Pominu-li drobný déšť, žádný přírodní živel tu tentokrát sice nezuřil, všechna ubytovací zařízením nám však shodně ukazovala překřížené ruce, jejichž význam nebylo nutné dlouho luštit, a to i přes ujištění dvojice policistů hlídkujících u chýše vedle silnice, že nás vezme jakýkoliv hotel disponující formulářem pro cizince. Světýlkem v deštivé tmě se ukázal tip na ubytování v některém z místních klášterů, v Indii nazývaných ášramy, kde se na nás štěstí usmálo až po několikerém odmítnutí při opětovném prošení s psíma očima v jednom z nich. Místní bělovousý guru s bodrou tváří svolil a my mohli složit hlavu v jednoduché místnosti s jednou postelí, kam nás odvedli jeho žáci. Před pátou ráno nás probudil a my se bez plánu ještě za tmy vydali pustými ulicemi k nedaleké nemocnici.

Dobrou angličtinou mluvící doktor nám nejprve podal roušky – pro mě to v době, kdy bez ní český národ nevyjde ani na balkón, byla vůbec první zkušenost – a po seznámení se s naším problémem ohledně noclehu a ujištění se, že nemáme žádné příznaky nákazy, nám nechal přinést deky z merino vlny a my se mohli ještě několik hodin vyspat na nemocničních lůžkách. Přes záchvěv naděje v podobě nejprve potvrzeného a následně zrušeného ubytování byl jediným řešením návrat do Rišikéše, který by však byl možný až další den, a to kvůli celodennímu zákazu vycházení, jehož obětí se stal Michael vyrazivší setkat se se svým známým a také pro něco k snědku. Když se po pár hodinách vrátil v zádech s policií, začaly se dávat věci do pohybu.

Nejprve jsme byli posláni zpět na náš dočasný pokoj, ať počkáme na doktora a prohlídku, které se mezitím zúčastnili někteří místní navrátilci z jiných indických států. Následovaly momenty, kdy jsme mezi venku stojící skupinkou lidí absolutně netušili, proč tam jsme, ale situace se rychle vyjasnila, když se nám začala věnovat trojice anglicky mluvících organizátorů krizového týmu. Bez jakéhokoliv nátlaku nás nechali vyjádřit se o našich plánech a dovolili zůstat v případě, že si najdeme ubytování. To byl v mém případě problém, ale Michaela nechali odejít do pět kilometrů vzdálené vesnice Sangrali v horách, kde znal představeného jednoho chrámu. Naše rozloučení proběhlo v současné situaci hodně netradičně: podáním ruky.

Skrz zákaz vycházení, o jehož platnosti se v rušném okolí nemocnice dalo dlouho diskutovat, a tím pádem i zrušené autobusy jsem se však z města sám dostat nemohl. Jedinou možností se tak zdál nocleh v nemocnici a ranní autobus zpět do Rišikéše, kde jsem měl díky Češce Aničce, jež se přes veškerou snahu v Indii zůstat nakonec uchýlila k návratu do vlasti, kontakt na otevřený hostel. I v této napjaté situaci koordinování uzavření regionu a zdravotních opatření došlo k úsměvnému momentu, kdy autoritativní doktorka Sujata napomenula svou asistentku, ať nepůjčuje ostatním tužku, ta jí ale odvětila, ať si raději nasadí roušku. Příjemná lékařka mi následně zajistila odvoz do Rišikéše: měl jsem se přidat k místnímu doktorovi, který se necítil dobře a vracel se domů. V ten samý moment se však ozval majitel původně rezervovaného Hill Dew Homestay a svolil k mému pobytu, pokud k tomu v nemocnici svolí, zůstanu nejméně čtrnáct dní na pokoji a budu si mýt ruce. Bez dalších okolků pro mě poslal taxi, za hodinu jsem měl uložené věci v pokoji a obědval rýži s luštěninami.

Následující ráno jsem už cvičil jógu na tradiční ploché střeše nabízející úchvatné výhledy na okolní zalesněné kopce přecházející v zasněžené vrcholky šestitisícovek. Od doktorky nařízená dvoutýdenní karanténa ve vesničce Gangori v rodinném ubytování se třemi chody domácí indické kuchyně denně se po přesunu do pokoje s dvojpostelí a samostatnou koupelnou se sprchou a teplou vodou najednou nezdá tak hrozná. O to víc, že zákaz vycházení, zavřené obchody, školy a chrámy, zrušená veřejná doprava po následující tři týdny ode dnešního začátku nového hinduistického roku platí pro všechny. Problém s prochladlou místností jsem přes den vyřešil přesunutím se ke stolu před pokoj, v noci dvěma tlustými pokrývkami, stížnosti místních na pobyt cizince utnul přívětivý majitel Akhil s dobrými vztahy se samosprávou, a tak jedinou výzvou zůstávají pozdní výborné večeře, kterých není lehké se nepřejíst.

Pandemii nemoci označované jako COVID-19 nelze brát na lehkou váhu, na druhou stranu je důležité si udržet dobrou náladu, střízlivý rozum a nadhled. Česká ambasáda v Dillí v dnešních dnech pracuje na plné obrátky, aby dostala naše občany, kteří o to mají zájem, z Indie a okolních zemí zpátky do vlasti. Jakkoliv to může pro mnohé znít divně, jsem rád, že jsem skončil zde v podhůří Himalájí, kam jsem měl již od začátku roku namířeno, a nemusel se vrátit domů. Jistě k tomu přispěla velkou mírou náhoda, ale štěstí přeje připraveným a bez odhodlání překonávat překážky by to nešlo. Dobří a ochotní lidé žijí všude na světě a já jsem se o tom v posledních dnech opětovně přesvědčil. Přeji všem pevné zdraví a hodně síly do následujících týdnů.

P.S.: Předevčírem se v hostelu rodiny Pantových, kde pobývám, zastavil místní novinář, aby se mnou udělal krátký rozhovor. Pro ty z vás znalé hindštiny (anebo překladače) je zde celý článek o mém pobytu v Uttarkashi.