Historie cejlonského čaje

Dnes je po vodě druhým nejvíce konzumovaným nápojem na světě a když se zmíní Šrí Lanka, za koloniální éry známá jako Cejlon (z portugalského Ceilao), většině lidí se vybaví i čaj. A přitom tomu tak být vůbec nemuselo. Kdyby se James Taylor nerozhodl pro netradiční experiment s čajovníkem dovezeným z Indie, možná bychom si dnes malý ostrovní stát u pobřeží Indie s tímto po celém světě běžně dostupným nápojem nespojovali. Pro zákazníka není nic jednoduššího, než do šálku horké vody ponořit čajový pytlík nebo volné lístky a po krátké chvíli si vychutnat dobře známou chuť tohoto osvěžujícího nápoje.

Legenda datovaná do mezidobí 2737 – 2690 před naším letopočtem praví, že jako první ochutnal čaj čínský císař Šen-nung, který si velmi potrpěl na hygienu a každý doušek vody před vypitím převařil. Jednoho dne mu do šálku s takto upravenou vodou spadl lístek ze stromu, pod nímž odpočíval. Mile překvapen lahodnou chutí nového povzbuzujícího nápoje, svolal své rádce, kteří zjistili, že za změnu může čajovník. Od té doby vyměnil císař šálek horké vody za čaj a takřka přes noc se tento zvyk se rozšířil po celé zemi.

Říká se, že první zásilka čaje dorazila do Evropy v roce 1610 z bývalé portugalské kolonie Macao na jihovýchodním pobřeží Číny, odkud se převzalo i pojmenování čcha. Od nizozemského dvora se nápoj rozšířil do Portugalska, odkud jej princezna Kateřina z Braganzy dovezla do Anglie, kam se vdala v rámci upevnění vztahů mezi oběma zeměmi. Zemi sužované konflikty mezi katolíky a anglikány přinesla jako věno indickou Bombaj, do té doby pod nadvládou Portugalců, a přestože se jim s manželem Karlem II. nepodařilo přivést na svět potomka, byla mezi lidem velmi oblíbená a nejen do anglické historie se nesmazatelně zapsala právě popularizací tehdy ještě netradičního nápoje, jehož pití „o páté“ se stalo jednou z nezpochybnitelných tradic britského souostroví.

Evropská koloniální éra začala na západním pobřeží Šrí Lanky v 16. století, kdy v dnešním hlavním městě Colombu postavili Portugalci pevnost. Po desítkách let šarvátek bylo poslední domácí království Kandy vytlačeno do středu ostrova a i když tam ještě přes dvě století samostatně existovalo, na druhý pokus jej Britové, kteří na konci osmnáctého století bez větších problémů vystřídali tehdy již nizozemskou nadvládu, definitivně porazili a jeho vládce poslali do indického exilu.

Hlavní plodinou pěstovanou evropskými pány byla skořice, kterou po ekonomické krizi na starém kontinentu v první polovině devatenáctého století nahradila káva. Jak rychle její sláva začala, tak i skončila – o necelých čtyřicet let později se zde rozšířila plíseň, jež dokonale zdevastovala téměř všechny plantáže. Mnozí pěstitelé experimentovali s kakaem a chininem, novou plodinou číslo jedna se však nakonec stal čaj. První komerční produkce se datuje již do roku 1867, kdy objem pěstované kávy na ostrově ještě stále rostl. Na nevýznamné plantáži Loolecondera ve vesnici Hewaheta dvacet kilometrů jihovýchodně od Kandy se tehdy dvaatřicetiletý Skot James Taylor naplno začal věnovat své celoživotní lásce – čaji.

V dobových materiálech popisovaný jako více než stokilový hromotluk s hustým plnovousem připlul na Cejlon už jako sedmnáctiletý a začal pracovat jako zástupce vrchního dozorce na plantáži. Po načerpání znalostí v indickém Assamu, kde Britové ve dvacátých letech devatenáctého století začali masovou produkci původní odrůdy čajovníku, vysadil na čtyřech hektarech semena a v roce 1872 poprvé opustila první cejlonskou továrnu zásilka čaje. O dalších pět let později pak loď Duke of Argyll dovezla poprvé cejlonský čaj do Anglie. Taylor byl vědecky založený pěstitel – kromě vynálezu válcovačky čajových lístků zkoumal i místní druhy hmyzu, nikdy se neoženil a jedinkrát za čtyřicet let opustil na dva týdny Šrí Lanku, aby se v Darjeelingu věnoval studiu čaje. Otec cejlonského čaje zemřel ve věku 57 let a zapsal se po bok dalších Evropanů, kteří na ostrově položili základy pěstování kávy (George Bird) a kaučuku (Henry Wickham).

Během prvních let epidemie kávové plísně bylo hned 1000 km² plantáží nahrazeno čajovníky, navíc se sázelo na půdě za pomoci těžké techniky, čti slonů, odlesněné džungle. Semena byla dovezená převážně z Indie, ale i Číny. Původní skladiště nahradily továrny na zpracování čaje a již v roce 1888 byla produkce kávy překonána. Kvůli nutnosti rychlé přepravy do přístavu v Colombu se v horských těžko přístupných oblastech začala budovat dopravní infrastruktura, která přetrvala do dnešních dob – pouze železnice už místo čaje přepravuje spíše pasažéry, z nichž nezanedbatelnou část tvoří turisté obdivující úchvatné scenérie jedné z nejkrásnějších tratí na světě.

Původní obyvatelstvo ostrova se do těžké práce v kopcovitých oblastech nehrnulo, majitelé plantáží si proto přivezli z nedaleké Indie zástupce tamějších Tamilů, jejichž potomci žijí na Šrí Lance dodnes. Bohužel nezřídka ve stejných podmínkách jako jejich předkové – zatímco dům správce plantáže alias bungalov se změnil z dřevěné chatrče na dvoupatrovou vilu, v nízkých podlouhlých domech bydlí na pokojích mnohdy bez oken a větrání často i 10 lidí. Až do roku 1971 byla sice většina plantáží vlastněna Brity, ale přestože je nyní majitelem oficiálně stát, soukromé společnosti jsou stále hospodáři a podmínky pracovníků se k lepšímu mění pokud vůbec, tak hodně pomalu a může se zdát, že největším pokrokem byla povinnost latrín na plantážích zavedená v roce 1917.

Rostoucí popularity čaje ve světě chytře využil vášnivý jachtař a provozovatel velké sítě maloobchodů Thomas J. Lipton, který se na Šrí Lance zastavil cestou do Austrálie v roce 1890. Skoupil několik bývalých kávových plantáží zdevastovaných plísní, díky čemuž mohl kontrolovat kvalitu a cenu; produkci následně navýšil smlouvou uzavřenou s Taylorem. V několika stovkách svých obchodů v Británii, Americe a Austrálii nechal čaj zabalit do praktických žlutých krabiček se světoznámým červeným logem, dokázal snížit cenu této komodity odstřihnutím překupníků a díky na svou dobu neotřelým marketingovým praktikám se ze čtyřicetiletého milionáře stal během pár let multimilionář. Pro koncové zákazníky vybíral typy čajů nejlépe se hodící k vlastnostem – především tvrdosti – vody dané oblasti. Zemřel ve věku 81 let bez dědiců a své jmění odkázal na dobročinné účely.