Za teplem na Tenerife

Mořemilovní našinci by nevěřícně kroutili hlavou, že jsem za celý týden od příjezdu neokusil rozkoše mořských vln, já však nikam nespěchám. Abych byl ale upřímný, hned první večer jsem se k oceánu vypravil, smočil v něm nohy a prošel se bos po pláži. Ale to trošku předbíhám…

Již potřetí jsem se rozhodl na delší dobu vycestovat z české kotliny, která od polovina října takřka na půl roku nabízí pouze chladné počasí zvýrazněné povětšinou chmurnou ocelově šedou oblohou, jež jen málokdy člověka potěší slunečními paprsky. Letos bylo rozhodování kvůli koronavirovým opatřením mnohem jednodušší: pro turisty stále uzavřené hranice většiny prázdninových destinací a celkově nejistá situace značně omezily výběr, ale já byl prakticky rozhodnut od toho okamžiku, kdy jsem uprostřed léta jednomu známému bezmyšlenkovitě odpověděl na několikátý dotaz, kdy už zase odjedu pryč.

Původně jsem chtěl odjet s koncem posledních příjemných dní, ale nekončící problémy se zuby (o tom zase jindy) mě donutily zůstat o pár týdnů déle. Jakmile jsem se dozvěděl termín poslední návštěvy zubaře, bez váhání jsem si rezervoval letenku na Kanárské ostrovy a začal zjišťovat náležitosti vycestování, protože neustále se měnící opatření kvůli čínské chřipce jsou na pořadu dne nejen v Česku. Nad povinnou rouškou v autobuse, v prostorách letiště či v letadle se už dnes nikdo nepozastaví. Mé lehce rozespalé já po noci strávené na milánském aeroportu Malpensa kvůli přestupu však bylo překvapeno požadavkem letušky na výměnu fešné látkové roušky za lékařskou, což vyřešil respirátor, který jsem si naštěstí sbalil pro strýčka Příhodu.

Odbavení i let proběhly bez nejmenších problémů, spíš naopak rychleji a pohodlněji díky o něco menšímu počtu pasažérů. Kratší fronta se vytvořila pouze při odevzdávání čestných prohlášení o zdravotním stavu italské policii; na slibované měření teploty a vizuální kontrolu po přistání na letišti královny Sofie na jihu Tenerife došlo pouze u zhruba pětiletého caparta, bázlivě se schovávajícího za máminu sukni. Navíc jsem se za pět minut dvanáct (chcete-li přesnější časový údaj, tak to bylo čtrnáct hodin) vyhnul povinným testům, které bych nakonec ale asi stejně nepotřeboval, protože se mi podařilo sehnat dlouhodobější pronájem mimo turistické resorty.

Na pátek třináctého velmi povedená cesta, jen mě na místě mohlo přivítat lepší počasí. Zamračeno a pocitově tak sedmnáct stupňů bylo malým zklamáním, ale nakonec jsem za to byl rád, protože jsem se rozhodl dojít na domluvené ubytování zhruba čtrnáct kilometrů pěšky, i když jsem pár chvil po přistání do peněženky zasunul kartu s čerstvými padesáti eury kreditu na jízdné. Co taky dělat, když realitní makléřka nemohla dříve než za šest hodin a s velkým batohem na zádech a malým na břiše se nechodí úplně nejhůř. Cestou podél dálnice k nákupní zóně jsem příliš krás ostrova nespatřil, po jednoduché svačině a výběru hotovosti na zaplacení jistoty a nájmu do konce roku už byla trasa zajímavější, zároveň však náročnější.

Kolem projíždějící policista mě několikerým troubením upozornil, ať si nasadím roušku, i když jsem byl už prakticky mimo aglomeraci, a tak jsem mohl bezpečně začít stoupání do kopce. Za vesničkou Aldea Blanca s kýčovitým hradem sloužícím jako zábavní atrakce jsem zvolil naučnou stezku mezi poli se salátem a brokolicí a dobrovolně se nechal konfrontovat opuncií, přestože jsem den předtím četl zápisník pravidelného návštěvníka ostrova, kde nabádal se jí vyhnout. Pokus o otevření nafialovělého plodu skončil jeho přítomností na mých rukou, batohu, kalhotách i botou a když už se mi po několika minutách podařilo se očistit a z prstů odstranit drobné bodlinky, nenapadlo mě nic lepšího než ovoce ochutnat, což se neobešlo bez dalších drobných trnů na rtech a jazyku.

Do cílové vesničky Buzanada to naštěstí bylo už jen pár kilometrů po nové asfaltové silnici. V jediném místním parku, kde si hrálo několik orouškovaných dětí pod bedlivým dozorem stejně vybavených matek, jsem snědl zbytek svačiny a ještě než jsem stačil obhlédnout nedaleký kostel, dostal jsem zprávu, že se můžu dostavit na byt. Makléřka Alessia mi ukázala vybavení, pár minut vysvětlovala různé náležitosti, pak jsem podepsal nájemní smlouvu ve španělšině, dostal klíče a po třiceti hodinách od opuštění rodné hroudy se konečně mohl osprchovat a vybalit.

Díky tipu jednoho českého cestovatele jsem namísto tradičních krátkodobých nabídek pro turisty hledal pronájmy bytů na serveru fotocasa.es a i když se mi z většiny oslovených inzerátů nikdo neozval a první odpověď požadovala zůstat v nabízené nemovitosti alespoň půl roku, nakonec byla jedna přístupná mému požadavku pronájmu prozatím do konce prosince. A tak každé ráno vstávám a z balkónku v prvním patře svého nového dvoupokojového bytu s kuchyňským koutem při protahování koukám na vycházející slunce nad plání posetou kaktusy a dalšími suchomilnými rostlinami, nad níž se tyčí kopce a úbočí centrálního horského masivu, kterému vévodí s 3718 metry nejvyšší hora španělského království Pico del Teide.

Za necelou hodinu od podepsání smlouvy jsem už místním autobusem uháněl do pobřežního letoviska na první nákup a přitom, jak bylo zmíněno v úvodu, si osvěžil chodidla mořskou vodou. Až se na pláž vydám znovu, dám vám vědět, ale teď mě omluvte, zrovna začíná tradiční odpolední siesta…