Fauna Podhimalájí

Brzy to budou už dva měsíce, co jsem doslova za minutu dvanáct proklouzl přes uzavírající se hranice států, okresů a následně i jednotlivých měst do měnší vesničky v západoindickém Podhimalájí. Od té doby se toho pro mě příliš nezměnilo: denní porce jógy, pokusů o meditaci, výpadků elektřiny a několik hodin sezení u počítače, než se poroučím do postele, abych to celé mohl druhý den zopakovat. Kadeřníka nebo holiče ani nevyhledávám. Mohu si zajít nakoupit do vesnice i do hodinu cesty vzdáleného okresního města, ale po poledni už zase musím být na ubytování. Otepluje se, nezřídka zaprší a občas je déšť okořeněn sprškou krup.

Na políčkách se udály první letošní žně (samozřejmě ručně), typické ploché střechy domů v okolí zaplnily otepi slámy a místní mládež má tak prostor na hraní kriketu, který je v Indii národním sportem. Každá druhá domácnost zde vlastní několik kusů Bos primigenius taurus, které se téměř celý den uvázané na jednom místě posvátně cpou vším možným a pokud jim něco chybí, neváhají se ozvat pomocí nečekaně širokého spektra a kombinace bučivých zvuků. Inu, krávy, však to znáte. Občas si kvůli tomu připadám jako v kravíně a tento pocit dokresluje všudypřítomná Musca domestica, která dokáže svou hyperaktivní zvědavostí zaměřenou z nějakého důvodu vždy na mě pocuchat mou jinak jako jezero klidnou mysl. Ještě než mouchám skončí směna, odpoledne pomalu nastupují tance zástupců čeledi Culicidae, jejichž menší hbitost nahrazuje množství, a tak i když jsem jich jednoho dne pozabíjel asi padesát, o pár minut později na stejných místech létal komárů stále bezpočet.

A pokud bych si chtěl náhodou od všeho toho života odpočinout nedejbože (à propos, věděli jste, že je to částice?) třeba v noci, kdy člověka příjemně ukolébává neustávající proudění vody v blízké řece, musím důkladně uzavřít dveře a okna a nasadit špunty do uší, abych alespoň částečně odfiltroval štěkání, vrčení a vytí sousedova Canis lupus familiaris, pro nejž po západu slunce konečně nadešla chvíle si „popovídat“ s kolegy přes údolí, případně zahnat tu jedinou Felis silvestris catus, kterou jsem za celý svůj pobyt zaznamenal. Macaca mulatta totiž chodí na obhlídku místních teras, balkónů a střech pravidelně až ráno a pokřikováním je odhání už kupodivu odpočatí místní obyvatelé, kteří stejně častují i výše zmíněnou kočku.

Naše domácnost sice nevlastní ani jednu krávu, ale pár minut chůze bydlí strýc, k němuž se navečer chodí s kovovým „obědáčem“ pro mléko, a tak si vyrábíme vlastní curd (dalo by se přeložit jako „tekutější tvaroh“), buttermilk (řidší podmáslí) a vzácněji i máslo, které se stává opravdovou delikatesou v kombinaci s tmavou celozrnnou plackou čápátí a výborným jablečným čatní, na jehož recept se ještě musím zeptat. Před pár dny jsem omezil domácí kuchyni pouze na oběd, který doplňuji už jen ovocem (banány, mango, papája) a sušenkami. Pocit hladu, v jehož existenci jsem do té toby málem přestal věřit, se i přesto dostavuje velice zřídka. Čistě vegetariánskou stravu občas zpestří maso místních Capra aegagrus, jehož přípravu je lepší svěřit kuchaři mužského pohlaví; stejně jako je tomu u našeho guláše, i když ten kozí jsem ještě neviděl.

Zato pastevcem malého stáda huňatých Ovis orientalis aries může být i voják ze základny umístěné v kopci nad vesnicí, která mimo jiné zajišťuje sjízdnost pohraničních komunikací. Kromě ovcí narážím během cesty na trh podél toku Bhagirathi, což je vlastně „mladá“ Ganga, často na Equus africanus asinus a Equus asinus mulus. Místními ručně nabíraný říční štěrk se přepravuje v jutových pytlích právě na zádech oslů a mul, kteří mají navíc kolem krku pověšené zvonečky a korálky. Ve městě se pak volně pohybují jedinci Sus scrofa domesticus, většinou se líně rozvalující v bahně kojíce přitom svá selata nebo poblíž posvátné řeky rozrývající již zde docela znečištěné břehy.

Pohled na vrcholky nejbližších hor se den ode dne pozvolna mění, jak taje jejich sněhová pokrývka. Stačí však vystoupat pár set metrů do okolních kopců a objeví se stálé bílé vrcholky jen několik desítek kilometrů vzdálených šestitisícovek. Při pohedu na ně nezřídka oko zavadí o hlídkujícího dravce, nejčastěji je to Milvus migrans. V nižších vzdušných patrech se pak míhají nám dobře známé Hirundo rustica nebo do hnízda se vracející Columbia livia či Streptopelia orientalis. Jedince poddruhu Psittacula krameri borealis bych zde v Podhimalájí nečekal, zato v našich luzích a hájích hojná Parus ater či snad po celé planetě se vyskytující Passer domesticus nikoho nepřekvapí. V pokémoní terminologii by jeho druhou evolucí byl nejspíše Pycnonotus leucogenys, poslední pak všežravá Acridotheres tristis, jejíž hlasové variace překonají i škálu zvuků místních krav – spokojenými komentáři slunečných dopolední počínaje, z vyvýšeného místa křikem na procházející kočku konče.

Tak schválně, poznali jste v minulém odstavci luňáka hnědého, vlaštovku obecnou, holuba skalního, hrdličku východní, papouška alexandra malého, černobílou sýkoru uhelníček, vrabce domácího, bulbula bělolícího i majnu obecnou?