Ghanská svatba

Zrovna si v hospůdce na Manhattanu dopřávám místní řemeslné pivo, na sobě kšiltovku „Make America Great Again“, když mi na mobilu přistane zpráva od mého kamaráda Standy: „Svatba je 25. 1. v Ghaně, kdybys měl volno.“ V dnešní době je možné už snad cokoliv, a tak obratem potvrzujeme účast. Za měsíc kupujeme letenky a o pár týdnů později už skutečně v Ghaně nám krejčí bere míry na svatební košili a šaty, abychom našemu kamarádovi, se kterým se znám ještě než jsme nastoupili do základní školy, neudělali ostudu.

Protože nechceme nic zmeškat, již v předvečer velkého dne se vypravujeme do hlavního města, na jehož okraji se slavnostní obřad uskuteční, a ubytováváme se v hotelu, kde tráví poslední dny ženich s nevěstou a někteří další svatebčané. V zemi západního cípu Afriky, která dala světu mimo jiné Kofiho Annana, jsme se rozhodli strávit celý měsíc, abychom ji aspoň trošku poznali a také utekli ze studené evropské zimy. Z našeho ubytování kousek od plážové oblasti Kokrobite je to v závislosti na denní době dobrá půldruhá hodina a protože program oficiálně začíná v osm ráno, vstávání a následná cesta uprostřed noci nás vůbec neláká. Nehledě na to, že tradičně na poslední chvíli sháníme svatební dar.

Co jiného dát novomanželům, kteří se brzy nastěhují do domu v ceremoniálním a tradičním hrabstvím Northamptonshire severozápadně od Londýna, než truhlu plnou mincí? A tak místo klidného večera obíhám místní stánky a hledám někoho, kdo mi rozmění bankovky. Přestože zde mince nejsou ničím vzácným, i kvůli vysoké inflaci se používají prakticky jen na vracení drobných, a tak se při žádosti o směnu takřka bez výjimky setkávám s odmítnutím. Jedinou možností se jeví stánek profesionálních „měniček“, který si účtuje poplatek „pouhých“ 10 % nehledě na směněný obnos, což mi přijde v mé situaci kdy mířím na dobrých 1000 mincí, nepřijatelné a s díky odcházím. O pár minut později jsem zpět a nabídku přijímám – začíná se stmívat a vyhlídka na další desítky minut přemlouvání prodejců mě vůbec neláká.

S osmi a půl kily mincí na zádech mi tak zbývá už jen najít vysněnou dřevěnou truhlu. Podél rychlostní silnice každý den od rána do soumraku vystavují své výrobky truhláři všeho zrna, ani po dvou kilometrech ale nenacházím nic „truhloidního“ tvaru a když už se s jedním prodejcem domluvím, že by mi ji vyrobil na míru, nabízí mi, že si pro ni můžu přijít druhý den v sedm ráno, což mi přijde riskantní. Jen kdybych věděl…

Po několika dalších marných pokusech a ztrátě všech nadějí v čínském obchoďáku, kde mají v uvozovkách všechno, kupuji trezor a pár metrů řetězu se zámkem jako dodatečnou bezpečnostní vrstvu. Platební terminál mi však nehodlá dopřát pokojný večer ani nyní – pokladní mi ukazuje nepřijatou platbu, přestože mi z bankovního účtu peníze už odešly. Za dobrých dvacet minut díky několika telefonátům manažerky obchodu s bankou je vše vyřešeno a obtěžkán více než tisícovkou mincí a kovovým trezorem ovázaným řetězy mi zbývá už jen překonat dálnici a dokráčet do hotelu. Překvapení novomanželům se nám i přes jisté obtíže podaří uchovat, objednaná večeře se jednou vrátí do kuchyně, ale před jedenáctou večer je na stole a protože jsme se domluvili vstávat před sedmou ráno, na nic jiného už dnes nezbývá čas.

Za rozbřesku je na terase hotelu uprostřed hlavního města Ghany k vidění netradiční úkaz: čtyři Češi vystrojení na svatbu. S Míšou jsme si nechali u krejčího Jo původem z nedaleké Nigérie ušít šaty s místním typickým vzorem a za několik málo stokorun mám na sobě poprvé v životě něco na míru. Ostatní dva čeští přátelé tolik štěstí neměli, když jim dopředu objednané košile vůbec neseděly. O chvíli později se objeví ženich, po několika málo hodinách spánku docela svěží, ale stále v civilu, i když nevěsta začala s přípravami ještě před rozbřeskem. I on se už nejspíše smířil s tím, že plánovaný start obřadu s úderem osmé ranní, již o hodinu posunutý oproti původnímu plánu, je utopií. Jeho prakticky osobní řidič Bernard, který je zároveň jeden ze svědků, veřejně předpověděl start v jedenáct hodin, za což obdržel od ženicha minimálně nevraživý pohled. Teď to však začalo vypadat, že přece jen bude mít pravdu. V poklidu tak posnídáme, objednáme si taxi a při čekání na něj se Jirka stihne vyfotit s místním známým zpěvákem – ten to alespoň o sobě tvrdí, když nejprve zarputile odmítá focení. I přes notné zpoždění přijíždíme na místo konání svatby stále mezi prvními.

Zdravíme svědky, najdeme si místo u již prostřených stolů a ještě před desátou dopolední, tzn. dvě hodiny po oficiálním zahájení ceremonie, sledujeme kapelu, jak ladí nástroje. Se sluncem stoupajícím k poledníku příjemné ranní teploty pomalu střídá běžná africká výheň a přestože jsem věděl, že dlouhé rukávy a kalhoty nebudou nejideálnější, při pohledu na trojici svědků v zelených stejnokrojích s krátkými košilemi a sandály lituji, že jsem neposlechl slova ženicha: „Hlavně, ať se všichni cítí pohodlně.“ Žízeň začínáme zahánět pivem ještě před nástupem dvojice moderátorů a pomalu se ztrácíme v našich nových úkolech jakožto představitelů rodiny ženicha – opravdové příbuzenstvo bohužel nezvládlo dorazit. Lehce před polednem konečně začíná program, přestože spousta míst u stolu stále zeje prázdnotou.

Uvaděči střídají angličtinu s místním jazykem twi a za každou druhou větou neopomenou dodat amen nebo aleluja. Hned v úvodu připomínají hostům, že se nepřišli jen zadarmo najíst, ale čeká se od nich podpora novomanželů v tento slavnostní den. Následuje několik modliteb a představení takzvané ceny nevěsty – vlastně takového věna naruby: oproti našim zvyklostem jsou to dary pro rodinu nevěsty od rodiny ženicha, kterou zde spolutvoříme my. A tak máme tu čest zúčastnit se špalíru, který na pódium přináší kufry, nůše a ošatky se vším možným od střevíců přes spodní prádlo až po lahve s alkoholem, limonádami a vodou. Téměř každou věc pak moderátoři zvedají do rukou a pronášejí k ní řeč a nakonec je dotázán otec nevěsty, zda se mu „cena“ jeho dcery zdá v pořádku. Nejprve se sice naoko ohradí, že ještě nedostal všechny přinesené dary, ale posléze samozřejmě souhlasí. Přestože jej před pár dny viděl poprvé v životě, nový zeť se mu zamlouvá.

Na scéně se objevuje ženich v tradiční sváteční oranžové róbě z kente. Tato ručně tkaná látka s pestrými barvami a symboly se specifickým významem podle majitele má historii sahající až do dvanáctého století. S pozlacenou korunou, sandály, náramky a náhrdelníky by neudělal ostudu na žádné přehlídce afrických králů. Uvaděčka s přezdívkou MC Too Shy, která několikrát neopomene zmínit počet svých sledujících na sociálních sítích, některá ocenění a další úspěchy, vyzývá ženicha k tanci a ten k všeobecnému veselí začne opatrně kroutit boky v rytmu moderní africké hudby. Jen co mu je dovoleno si sednout, veškeré osazenstvo už směřuje zraky ke vchodu: přichází nevěsta.

Krátké bílé šaty překrývá stejná slavnostní róba a ani jí nechybí zlatá korunka a další ozdoby, jen s tím rozdílem, že jich má jednou tolik. V doprovodu čtyř družiček, stejně jako svědci oděných v lesklé zelené, projde přes taneční parket a rodině ženicha i nevěsty předá dárek v podobě termohrnku s vyrytým emblémem snoubenců (jak zjišťuji o týden později, na tom mém bohužel chybí). Spolu se svým vyvoleným usednou na úctyhodná ratanová křesla, v kombinaci s jejich ošacením snadno evokující trůn. Zatímco družičky bojují s horkem pomocí barevně sladěných vějířů, nevěsta je rafinovanější a ochlazuje ji přenosný elektrický větráček ukrytý pod kožešinovým lemem. Jeden z uvaděčů si k nám familiérně čapne a jako bychom byli předem domluveni, nás žádá o pár slov o ženichovi. Této slavnostní úlohy se zhostí nejstarší z nás, osazenstvu představený jako Standův strýc, a v jistém projevu svého fiktivního synovce představuje jako důvěryhodného a spolehlivého jinocha. Další z mnoha duchovních pronáší modlitbu, tentokrát jen v místním jazyce, a poté už začíná oddací obřad.

Ženich dostává po malých zmatcích do ruky snubní prsten a hlavní představený začíná předříkávat známé slavnostní formule „ve jménu pána Ježíše“, které je Standa s radostí a svým silným britským přízvukem opakuje, následován svou stále ještě snoubenkou, která se těmito slovy stává jeho ženou – paní Akos Krejčí. Tentokrát si podle místní tradice prohazují „trůny“ a zatímco v Česku by se šlo novomanželům blahopřát, zde začíná další důležitá část ceremonie. Tentokrát se zapojuje celá náboženská kongregace a všechno jejich úsilí směřuje k naplnění štěstí nově sezdaného páru. Reverend Justice Nkrumah, oficiálně jeden ze zástupců rodiny nevěsty, náhle změní hlas a během okamžiku se ocitáme uprostřed nefalšovaného vymítání ďábla, kterého vyhání snad celá Trojice svatá. Většina svatebčanů poctivě zavírá oči a modlí se, novomanželé nevyjímaje, jen naše česká družina to sleduje s těžko potlačovaným zájmem a téměř vytřeštěnýma očima a vše natáčí na své telefony.

Mezitím na místo doráží dodávka s cateringem a za chvíli je nachystáno občerstvení pro svatebčany, kteří se pro ně s chutí vydávají. V nabídce jednoduchého bufetu jsou tradiční rýžové směsi jollof a waakye, zeleninový salát s vařenými vejci, smažená ryba a kuřecí kousky – exkluzivně pro nás pak kuchařka připravila pikantní zeleninovou směs se sójou. Zatímco se nám plní žaludky, novomanželé spokojeně trpí na svých trůnech – ještě to zdaleka nemají za sebou. Nyní je potřeba vybrat oběti z řad svatebčanů, kteří dostanou do ruky lahev šampaňského, jež se od ranních hodin poctivě chladilo na slunci, a po tanečku ve dvojicích na parketu přede všemi jej „bouchnou“ a rozlijí ostatním. Následuje první tanec manželů a hromadné i soukromé focení venku i uvnitř v nazdobeném pokoji, který celou dobu sloužil rovněž jako převlékárna a skladiště.

Lehce počtvrté odpolední zachraňuji poslední pivo pro ženicha, který podle svých slov nejedl a nepil přinejmenším od rána. Časový odhad jednoho ze svědků z jedné a ženicha z druhé strany nakonec vyšel nad očekávání a zatímco se ostatní svatebčané mezi personálem uklízejícím „svatboviště“ bez většího loučení vytrácejí, čekáme na vhodnou chvilku, kdy manželům předat svatební dary. Když se nám to povede, loučíme se také a po zaslouženém odpoledním šlofíku se večer vydáváme do víru ghanského velkoměsta na zapíjení svatby.