Tři dny v Nairobi

Ploužím se přeplněnými ulicemi Nairobi a i přes ukrutnou bolest břicha se snažím být slušný na všudypřítomné prodejce nabízející mi všemožné zboží, výlety, případně svezení pestrobarevnými minibusy matatu do míst, o kterých mlčí i Google mapy. Na veřejných záchodcích poblíž stanice autobusů se zastavit neodvážím – raději zapadneme do prvního hotelu, jak se zde říká levným jídelnám. Spropitné očekávajícího „toilet guye“, který se běžně vyskytuje na záchodech letišť, nákupních center či lepších restaurací, nevyžaduji, z tureckého záchodu bez toaletního papíru však radost nemám. Navíc jsou pánské mimo provoz, a tak na mě poté, co si trošku ulevím, přede dveřmi překvapeně koukají dvě postarší dámy.

Sním trošku zelí s místní specialitou mukimo (bramborová kaše s listovou zeleninou, kukuřicí a fazolemi), zapiji čerstvým mangovým džusem a po zaplacení v přepočtu necelých 60 Kč stále s křečemi v břiše a Míšou v zádech se prodírám davy lidí k pronajatému apartmánu. Hlavní ulice zaplněné auty, mezi nimiž obratně kličkují motorkáři i chodci, lemují obchody s nápisy výhradně v angličtině – pozůstatek britské koloniální éry, stejně jako jízda vlevo. Přímo na chodníku mají drobní prodejci rozložené zboží od bot a oblečení po ovoce a zeleninu; běžní jsou i čističi bot. To vše doslova za pár korun. Samostatnou kapitolou jsou prodejny nábytku nebo náhrobků pod otevřeným nebem po stranách větších silnic. A na toto lidské mraveniště shlíží ze střech několik desítek metrů široké světelné panely s reklamou na nejnovější mobilní telefon.

Posledních pár set metrů už nás nikdo netahá za ruce, ani nic nenabízí – v této čtvrti jsou jen autoopravny, prostitutky (které na mě volají, i když kolem procházím s Míšou a držíme se za ruce) a zamřížovaná okénka, kde do plastového kelímku nalévají levný alkohol. Jinak je „ohnivá voda“, ale i pivo k dispozici jen v několika specializovaných obchodech, odděleních velkých supermarketů a vybraných restauracích. Pozdravíme hlídače u vchodu a odemykáme pokoj, kde se mi konečně uleví a můžeme si v klidu odpočinout.

Po setmění chvíli z balkónu pozoruji ruch v menším slumu za naší budovou se vzletným názvem Eagle Tower. Nemám ze sebe nejlepší pocit. Dnes jsem odmítl dvě žebrající děti, matku s kojencem a neobdaroval ani slepce či ženu bez nohy. Teď sedím na střeše nákupního centra u piva z lokálního minipivovaru, za které zaplatím ani ne polovinu ceny v západní Evropě, ale pro většinu místních je to nepředstavitelná částka. Za půlku bych si koupil na ulici novou školní brašnu nebo tři levná jídla.

Ráno jsme byli na safari v příměstském národním parku, kde jsme nechali násobek místního měsíčního výdělku – a to jsme se na místo dopravili hromadnou dopravou následovanou půlhodinou chůze, protože jsme nechtěli využít služeb některé z mnoha turistických agentur. Tímto způsobem, kdy si zaplatí kompletní balík výletů s ubytováním a stravou, jsou vyzvednuti ihned po příletu na letišti a soukromými džípy se přesouvají mezi národními parky bez kontaktu s obyčejnými obyvateli, se po Keni pohybuje většina zahraničních návštěvníků. Přestože jsme jich na ulicích mnoho nepotkali, pro místní jsme než atrakcí byli spíše chodící peněženkou.

Po zaplacení vstupného (navýšeného o nevýhodný kurz dolaru proti domácí měně) jsme se marně pokoušeli přidat k jedné skupině přijevší po nás a nezbylo nám nic jiného, než si zaplatit soukromý džíp s řidičem. Zblízka a bezpečí auta jsme si prohlédli mimo jiné lvy, nosorožce, zebry, pakoně, antilopy, pštrosy, žirafy a z trošku větší dálky hrochy a krokodýly; sloni zde bohužel nežijí. Počty prvních dvou, kteří patří do tzv. Big five, strážci parku pravidelně sčítají: u obou jsou aktuální stavy kolem čtyřiceti kusů.

Dvě a půl hodiny s naším řidičem utekly jako voda. Přestože se nás zeptal, kam chceme odvést, nakonec jsme skončili na blízké benzince na okraji města, jen abychom si mohli vybrat z bankomatu a zaplatit mu – pak nás s omluvou na dalšího zákazníka opustil. Pěšky podél místního ekvivalentu rychlostní komunikace jsme došli k zastávce minibusů matatu, kde nás oslovil středoškolák v uniformě, že nás sleduje již delší dobu, zdáme se mu ztraceni a zda nepotřebujeme pomoct. Naštěstí jsme již věděli, do kterého autobusu nasednout a po několika minutách čekání přijel modrý City shuttle, který nás zavezl k bezpečnostní kontrole před letištěm, kde jsme museli vystoupit.

Za pár minut cesty po nás chtěl průvodčí dvojnásobnou částku, než jsme dříve zaplatili za svezení z centra do národního parku, což jsme odmítli a protože na tom trval, šli jsme věc řešit se zdejší ostrahou. Ta se sice celé situaci spíše vysmála, ale stejně dala za pravdu průvodčímu. Stáli jsme si nicméně stále za svým, další strážce pořádku určil cenu na polovinu, ale i to na nás bylo moc, tak nad námi nakonec průvodčí mávl rukou a s nějakými peprnými výrazy nás nechal zbývající dva kilometry jít pěšky. Hádali jsme se sice v přepočtu o 20 Kč, ale nemám rád, když se mě někdo snaží podvést.

Na letišti jsme zjistili, že jsme celou cestu absolvovali zbytečně, ale alespoň jsme si nechali doporučit transport do Tanzanie, a poučeni předchozí anabází domluvili cenu autobusu zpět do města předem. Zelený City hoppa stejně jako ostatní minibusy se vydal na cestu, až se dostatečně naplnil – nikdy jsme však nezažili, aby někdo stál v uličce. Za hodinu jsme dorazili kousek od vlakového nádraží, kde se včera Míša dostala do konfliktu s místní ochrankou, když si před budovou vyfotila historickou lokomotivu – jasné ohrožení národní bezpečnosti. Nechtěli jsme čekat v odpolední zácpě a – navzdory mé vlastní soukromé – raději zvolili pěší cestu k ubytování, kterou jsem toto povídání začal.

Nyní se vracíme z „lepší“ části města s obchodními domy, restauracemi a bary západního stylu a tomu odpovídajícími cenami, kde jsme nakoukli do příjemného podniku s názvem Alchemist, který bohužel pro nás nejvíce ožívá o víkendech, a navštívili zdejší minipivovar Bila Shaka, jenž nabízí čistě vegetariánskou kuchyni. Po půlhodině chůze liduprázdnými ulicemi, kde míjíme na sloupech vylepené nabídky kouzelných prstenů nebo pomoci v lásce, sexu či kariéře od šarlatánů s nejroztodivnějšími jmény, kousek od ubytování zastaví policejní auto a z něj vystupující policistka nás začne zpovídat, co děláme v noci venku. Není to však z důvodu zákazu vycházení, ale kvůli naší bezpečnosti – po setmění se z domu neodváží ani někteří místní.

Nairobi bylo jen krátkou zastávkou na cestě do Tanzanie – vyřídili jsme si pouze tranzitní víza a na delší průzkum zbytku země nebyl čas. Oproti zmíněnému jižnímu sousedovi působí Keňa rozvinutěji a možná protože nenabízí tolik turistických atrakcí, jsou ceny nižší – nejen proslavených safari, ale třeba i jídla, které je navíc rozmanitější.

Po příletu před rozedněním jsme pár desítek minut zjišťovali možnosti dopravy do centra. „Zaručeným“ informacím taxikářů o neexistujícím spojení městskými autobusy, případně jejich nebezpečnosti, jsme nevěřili a s pomocí MHD za zlomek ceny taxi (a přesto dvojnásobek běžné sumy) dorazili na ubytování přesně na čas domluvený pro dřívější check-in. Do pokoje jsme se bohužel nedostali, ale vrátný spolu s jinou pronajímatelkou problém rychle vyřešili a my jsme se po rychlé sprše mohli konečně vyspat.

Nedělní odpoledne je na veřejném prostranství v centru města vyhrazeno bruslení; pokud nemáte vlastní, můžete si půjčit z několika desítek párů bruslí vyskládaných na zídce. V městském Uhuru parku, kam si mezi odpadky a různými polehávajícími individui neurčitého pohlaví vyrazilo několik lidí na piknik, se s námi dali do řeči dva strážci pořádku s brokovnicemi na klíně a o kousek dál vybízela místní pouť ke svezení na kolotoči. Škoda, že už jsem vyrostl – jinak bych určitě zkusil jednomístné ruční šlapadlo v nafukovacím bazénku.

V den odjezdu ještě měníme peníze, navštívíme Národní galerii s mnoha artefakty z celé Afriky, po obědě v restaurantu Kilimandžáro se rychle sbalíme a běžíme na mikrobus do Tanzanie. Patnáct minut po odjezdu během manévrování ucpanými ulicemi centra náš řidič zacouvá do auta jedné madam a dobrou hodinu čekáme, než mezi sebou za asistence policisty tento drobný „ťukanec“ vyřeší. Máme alespoň čas oběhnout okolní bankomaty a vybrat výhodně hotovost (statisíce šilinků keňských, které později směníme na miliony šilinků tanzanských), abychom měli na zaplacení safari a plánovaného výšlapu na nejvyšší horu černého kontinentu.

Hlavní tah na hranice vede většinou podél polí, a tak se nám divokou zvěř spatřit nepodaří. Spolucestující sice zahlédne mezi stromy slona, my však jen stádo domestikovaných velbloudů, kteří přechází silnici. Hraniční kontrola, která probíhá pro obě země v rámci jedné budovy se sdílenými kancelářemi, se také nečekaně protáhne. Dva z našich spolupasažérů se pohraničníkům nějak nezdají a mladíka ze Somálska, který jede na svatbu bratrance, nakonec do země nepouští, protože v žádosti o vízum uvedl, že přiletí přímo do hlavního města, a ani nemá očkování proti žluté zimnici.

To jsem si naštěstí stihl díky známým před pár dny vyběhat v bulharské Sofii (poslední vakcína v celé metropoli), ale též jsem trošku nervózní, když úředník na tanzanské straně v mém pasu marně hledá výstupní razítko z Keni – dostal jsem ho totiž do druhého „záložního“ pasu. Naštěstí jsou oficíři chápaví, keňská strana si mě zaregistruje ještě jednou pod dalším cestovním dokladem a po vytištění elektronických víz za nekřesťanskou cenu v nedalekém kiosku jsem vpuštěn do země.

Do Arushi dorazíme s více než tříhodinovým zpožděním krátce před půlnocí; pod rouškou tmy nevyhlíží půlmilionové město nejpřátelštěji. Zapíšeme se na hostelu a unaveni v očekávání spousty nových zážitků se ukládáme ke spánku.